Neviditelná nit: Zkouška přátelství ve stínu mateřství

„Kláro, promiň, dneska to zase nepůjde. Malý má horečku a já jsem úplně vyřízená.“ Její hlas zněl unaveně, skoro cizí. Držela jsem mobil v ruce a dívala se na zprávu od Jany, mojí nejlepší kamarádky už od základky. Vždycky jsme si slibovaly, že se nikdy nenecháme odcizit, ať se stane cokoliv. Ale teď jsem měla pocit, že mě někdo pomalu, ale jistě vymazává z jejího života.

Seděla jsem sama v kavárně U Tří lvů, kde jsme spolu tolikrát seděly a smály se nad trapnými historkami z práce nebo řešily chlapy. Teď jsem tam byla jen já, dvě prázdné židle naproti a v hlavě mi hučelo: „Co když už nikdy nebude jako dřív?“

Jana byla vždycky ta, která všechno organizovala. Výlety, večírky, dokonce i moje třicátiny. Vždycky měla plán. Ale od té doby, co porodila malého Matěje, jako by se její svět smrskl na čtyři stěny bytu a já do něj najednou nepatřila.

Jednou jsem to nevydržela a zavolala jí. „Jani, chybíš mi. Připadám si, jako bych tě ztrácela.“

Na druhém konci bylo chvíli ticho, pak povzdechla. „Kláro, já vím… Ale já prostě nemůžu. Jsem pořád unavená, Matěj pořád brečí, Honza je pořád v práci… Já… já nevím, kdo vlastně jsem.“

Zamrazilo mě. Najednou jsem si uvědomila, že nejsem jediná, kdo něco ztrácí. Že Jana možná ztrácí samu sebe.

Začala jsem jí psát častěji, posílala jí vtipné fotky, snažila se ji rozesmát. Někdy odpověděla hned, jindy až za několik dní. Když jsme se konečně domluvily na setkání v parku, přišla s kruhy pod očima a Matějem v šátku na hrudi.

„Promiň, že jsem taková…“ začala hned omluvně.

„Jani, nemusíš se omlouvat,“ přerušila jsem ji. „Jen… mi chybíš.“

Seděly jsme na lavičce a dívaly se na děti na hřišti. Jana byla duchem nepřítomná, každou chvíli kontrolovala Matěje nebo mobil. Cítila jsem se vedle ní neviditelná.

„Víš,“ řekla najednou tiše, „já mám někdy pocit, že už nejsem ta Jana, kterou jsi znala. Že jsem jen Matějova máma.“

„A já mám pocit, že už pro tebe nejsem důležitá,“ přiznala jsem.

Dlouho mlčela. Pak mi položila ruku na koleno. „Kláro… Já tě potřebuju. Jen nevím, jak to zvládnout.“

Začaly jsme si psát dopisy – opravdové dopisy na papíře. Jana mi popisovala svoje dny plné únavy a strachu, že něco pokazí. Já jí psala o své samotě a o tom, jak těžké je najít nové přátele ve třiceti. Ty dopisy byly upřímné až na dřeň.

Jednou mi napsala: „Někdy ti závidím tvůj klidný byt a ticho. Ale pak si uvědomím, že bych to nevyměnila za Matějův úsměv. Jen bych si přála mít víc sil být i tvojí kamarádkou.“

Začala jsem chodit k nim domů místo do kavárny. Pomáhala jsem s Matějem, vařila kafe a někdy jsme jen mlčky seděly vedle sebe. Bylo to jiné než dřív – méně smíchu, víc ticha – ale pořád jsme tam byly jedna pro druhou.

Jednoho dne mi Jana zavolala uprostřed noci. „Kláro, bojím se… Matěj má vysokou horečku a Honza je na služebce.“

Neváhala jsem ani minutu a běžela k nim. Seděla jsem s ní u postýlky a držela ji za ruku. Poprvé po dlouhé době jsme byly zase spolu – ne jako dvě holky z gymplu, ale jako dvě ženy, které život změnil.

Když Matěj usnul a Jana brečela úlevou i vyčerpáním, objala mě a zašeptala: „Děkuju, že jsi mě neopustila.“

Dnes už vím, že přátelství nemusí vždycky vypadat stejně jako dřív. Někdy je to neviditelná nit, která nás drží pohromadě i přes všechny změny.

Občas si ale pořád kladu otázku: Kolik toho musí člověk obětovat pro druhého? A kdy je čas pustit někoho dál? Co byste udělali vy na mém místě?