Když syn přestane volat: Příběh jedné matky a jejího ticha
„Mami, už mi prosím nevolej každý den. Potřebuju si trochu žít svůj život.“ Ta věta mi zněla v uších ještě dlouho poté, co Michal zavěsil. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hrnci na plotně se mi připálila polévka. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi někdo snaží vytrhnout srdce z těla.
Michal byl vždycky můj kluk. Po rozvodu s jeho otcem jsme byli jen my dva. Všechno jsme zvládli spolu – první den ve školce, rozbité koleno, maturitu i jeho první lásku. Když se odstěhoval do Prahy na vysokou, volal mi každý večer. „Mami, dneska jsem měl zkoušku z matiky a dal jsem to!“ nebo „Mami, posílám ti fotku z Karlova mostu, je tu nádherně.“
Ale teď? Telefon mlčí. Každý den kontroluju displej, jestli jsem něco nepřeslechla. Ale nic. Žádné „Ahoj, mami“, žádné „Jak se máš?“. Jen ticho. Jako by někdo vymazal můj hlas z jeho světa.
Všechno se změnilo, když poznal Lenku. Byla krásná, sebevědomá a měla jasný názor na všechno. Poprvé mi ji představil na rodinné oslavě u babičky v Brně. „Mami, tohle je Lenka,“ řekl tehdy Michal a v očích měl jiskru, kterou jsem u něj dlouho neviděla. Byla milá, ale cítila jsem, že mezi námi stojí neviditelná zeď.
Jednou večer jsem zaslechla jejich rozhovor přes dveře, když jsem jim připravovala čaj: „Michale, nemůžeš pořád viset na mámě. Jsi dospělý chlap. Musíš přestřihnout pupeční šňůru.“
Ta slova mě bodla jako nůž. Přestřihnout pupeční šňůru? Copak jsem ho dusila? Vždyť jsem jen chtěla vědět, jestli je v pořádku, jestli má co jíst, jestli je šťastný…
Od té doby se všechno změnilo. Michal přestal volat. Přestal jezdit domů na víkendy. Jeho pokoj zůstal prázdný a já jsem tam chodila jen tiše sedět a dívat se na jeho staré fotky.
Jednou jsem to už nevydržela a zavolala mu sama. Zvedl to až po dlouhém zvonění.
„Ahoj, Michale…“
„Ahoj, mami… promiň, mám teď hodně práce.“
„Jen jsem chtěla vědět, jak se máš…“
„Dobře. Ale fakt musím končit.“
A zase ticho.
Začala jsem si všímat, že i sousedky si šeptají: „Chudák Jana, syn ji úplně odstřihl…“ V obchodě u paní Novotné jsem slyšela: „To je ta paní, co jí syn už ani nezavolá.“
Jednou večer jsem seděla u televize a najednou někdo zazvonil. Srdce mi poskočilo – třeba je to Michal! Ale ve dveřích stála jen pošťačka s dopisem od zdravotní pojišťovny.
Začala jsem pochybovat sama o sobě. Udělala jsem něco špatně? Byla jsem moc starostlivá? Nebo je to prostě normální – že děti odcházejí a rodiče zůstávají sami?
Jednoho dne mi zavolala moje sestra Alena: „Jano, musíš ho nechat žít svůj život. Vždyť jsi ho vychovala dobře! On se vrátí.“
Ale jak mám žít bez něj? Každý kout bytu mi ho připomíná – jeho staré tenisky v předsíni, hrnek s nápisem ‚Nejlepší syn‘, který mi kdysi dal k Vánocům.
Rozhodla jsem se napsat mu dopis:
„Milý Michale,
vím, že jsi dospělý a máš svůj život. Jen bych chtěla vědět, že jsi šťastný. Nechci tě dusit ani omezovat. Jen mi občas napiš nebo zavolej – stačí jedno slovo. Mám tě ráda.
Tvoje máma.“
Dopis jsem poslala a čekala. Dny plynuly a nic se nedělo.
Jednou večer mi zavolala Lenka.
„Dobrý den, paní Jano. Chtěla jsem vám říct… Michal má teď hodně práce a nestíhá volat. Ale má vás rád.“
„Lenko,“ řekla jsem tiše, „já nechci být překážkou ve vašem životě. Jen bych ráda věděla, že je v pořádku.“
Lenka chvíli mlčela a pak řekla: „On se ozve. Jen potřebuje čas.“
Zavěsila a já zůstala sedět v tichu.
Začala jsem chodit na procházky do parku a povídat si s lidmi na lavičkách. Zjistila jsem, že nejsem sama – spousta matek prožívá totéž. Děti odcházejí a my zůstáváme s prázdnýma rukama.
Jednoho dne mi přišla SMS: „Ahoj mami, promiň, že jsem se dlouho neozval. Mám tě rád.“
Rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.
Možná je to tak správně – děti musí odejít, aby mohly žít svůj život. Ale proč to tolik bolí?
Řekněte mi – kdy je správný čas pustit své dítě? A jak se s tím smířit?