Když se modlitba stala mou jedinou nadějí: Příběh babičky, která bojovala o svou rodinu

„Proč se to muselo stát právě nám?“ šeptala jsem si do tmy, zatímco jsem seděla na okraji postele a poslouchala tiché vzlyky své vnučky Aničky za tenkou stěnou panelákového bytu v Ostravě. Byla půlnoc a já už několikátou noc nemohla usnout. V hlavě mi zněla slova mé dcery Lenky, která mi před týdnem oznámila, že musí na léčení kvůli závislosti na alkoholu. „Mami, prosím tě, postarej se o děti. Já to teď nezvládnu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Nikdy jsem si nemyslela, že budu muset ve svých šedesáti dvou letech znovu vychovávat malé děti. Můj manžel Petr zemřel před třemi lety na infarkt a já zůstala sama. Teď jsem měla být oporou dvěma malým dušičkám – Aničce (8) a Honzíkovi (5), kteří nechápali, proč jejich maminka najednou zmizela.

První dny byly jako zlý sen. Děti plakaly, nechtěly jíst, Honzík se v noci počůrával a Anička se uzavřela do sebe. Snažila jsem se být silná, ale večer, když jsem zůstala sama v kuchyni, rozplakala jsem se i já. „Bože, proč jsi mi tohle udělal? Jak to mám zvládnout?“ ptala jsem se zoufale. Nikdy jsem nebyla zvlášť věřící, ale v tu chvíli jsem začala hledat útěchu v modlitbě.

Jednoho rána, když jsem připravovala snídani, přišla Anička do kuchyně s uplakanýma očima. „Babičko, kdy se maminka vrátí?“ zeptala se tiše. Polkla jsem slzy a pohladila ji po vlasech. „Maminka teď potřebuje pomoc, aby byla zase zdravá. Ale každý večer se za ni můžeme společně pomodlit.“

A tak jsme začali. Každý večer jsme si sedli do křesla, drželi se za ruce a šeptali krátkou modlitbu za maminku. Nevěděla jsem, jestli to pomůže jí, ale nám třem to dávalo alespoň trochu klidu a naděje.

Problémy ale neustávaly. Ve škole si Anička začala stěžovat na bolesti břicha a učitelka mi volala, že je smutná a nesoustředěná. Honzík měl záchvaty vzteku a odmítal chodit do školky. Sousedi začali šuškat – „Chudák Marie, ta to má těžké…“

Jednoho dne mi volala sociální pracovnice paní Novotná. „Paní Nováková, musíme si promluvit o situaci vašich vnoučat. Pokud byste péči nezvládala, mohli bychom jim najít dočasnou pěstounskou rodinu.“ V tu chvíli mě polil studený pot. „Ne! Já je nedám! Jsou to moje děti!“ vykřikla jsem zoufale.

Ten večer jsem seděla u stolu s hlavou v dlaních a modlila se snad poprvé v životě opravdu upřímně: „Bože, dej mi sílu. Nedopusť, abych o ně přišla.“

Začala jsem hledat pomoc – obrátila jsem se na psycholožku paní Hanu z místního centra pro rodiny. Doporučila mi, abych s dětmi otevřeně mluvila o tom, co cítíme. Zavedli jsme rituál – každý večer jsme si povídali o tom, co nás ten den potěšilo i co nás trápilo.

Jednou večer Anička řekla: „Babičko, já mám strach, že už maminku nikdy neuvidím.“ Objala jsem ji a řekla: „Já taky někdy mám strach. Ale věřím, že když budeme držet spolu a budeme se modlit, všechno zvládneme.“

Postupně se situace začala lepšit. Děti si zvykly na nový režim – ráno snídaně, škola a školka, odpoledne úkoly a pohádka před spaním. Já sama jsem začala chodit do kostela – ne proto, že bych byla zbožná, ale protože jsem tam cítila klid a pochopení od ostatních žen v podobné situaci.

Po dvou měsících přišel dopis od Lenky z léčebny: „Mami, děkuju ti za všechno. Vím, že to máš těžké. Modlím se za vás každý den.“ Rozplakala jsem se štěstím i úlevou.

Když se Lenka po čtyřech měsících vrátila domů, děti jí padly kolem krku a já měla pocit, že jsme vyhráli malou bitvu. Nebylo to jednoduché – Lenka musela dál bojovat sama se sebou a já jí byla oporou. Ale víra a modlitba nás všechny spojily.

Dnes už jsou děti větší a naše rodina je silnější než kdy dřív. Někdy si říkám – co by se stalo, kdybych tehdy nevěřila? Kdybych to vzdala? Možná bych přišla o všechno.

A tak se ptám vás: Věříte v sílu modlitby? Co byste udělali na mém místě vy?