Když nemoc odhalila pravdu: Otcovství na hraně

„Tati, proč maminka neodpovídá?“ Terezčin hlas se mi zarýval do srdce jako nůž. Seděli jsme spolu v kuchyni, venku bubnoval déšť do oken a já už třetí den nevěděl, co říct. Jana, moje žena, prostě zmizela. Žádný vzkaz, žádný telefonát, jen prázdné místo v posteli a ticho, které se rozléhalo po celém bytě na Žižkově.

„Nevím, zlatíčko,“ zašeptal jsem a pohladil ji po vlasech. „Možná potřebuje čas.“ Ale sám jsem tomu nevěřil. Po patnácti letech manželství, po tolika společných Vánocích, po všech těch hádkách i smířeních… Jak mohla odejít? Proč?

První týdny byly peklo. Volal jsem její matce, sestře, kamarádkám z práce – nikdo nic nevěděl. Policie mi řekla, že dospělý člověk má právo zmizet. Tereza se ptala každý den a já jí lhal do očí. V noci jsem brečel do polštáře a ráno předstíral sílu.

Pak přišla další rána. Tereza začala být bledá, unavená, ztrácela chuť k jídlu. Myslel jsem, že je to ze stresu, ale když omdlela ve škole, rozběhl se kolotoč vyšetření v Motole. Lékařka mě požádala o krevní testy kvůli možné dědičné nemoci. „Pane Novotný, potřebujeme znát genetickou informaci obou rodičů,“ řekla mi vážně.

Dal jsem krev bez zaváhání. O týden později si mě pozvala stranou. „Pane Novotný… je mi to líto, ale podle výsledků nejste biologickým otcem Terezy.“

Zamrazilo mě. „To není možné,“ vydechl jsem. „Je to moje dcera… vždycky byla.“

„Vím, že je to těžké,“ řekla soucitně. „Ale potřebujeme najít jejího biologického otce kvůli léčbě.“

Vyšel jsem z nemocnice jako ve snu. Hlavou mi běžely vzpomínky – první slova, první krůčky, společné výlety na Sázavu… Všechno byla lež? Jana mi nikdy nic neřekla. Proč?

Doma jsem seděl u stolu a zíral na fotku nás tří z loňských Vánoc. Tereza přišla ke mně a objala mě kolem krku. „Tati, budeš mě mít pořád rád?“

Slzy mi tekly po tváři. „Víc než cokoliv na světě,“ zašeptal jsem.

Začal jsem pátrat v Janině minulosti. Procházel jsem staré e-maily, fotky, dokonce i její deník, který schovávala v šuplíku pod prádlem. Našel jsem tam zmínky o nějakém Petrovi – bývalém kolegovi z práce. Nikdy jsem o něm neslyšel.

Zkontaktoval jsem Janu přes její sestru – nakonec mi poslala jen krátkou SMS: „Odpusť mi. Musela jsem odejít.“

Vztek a bezmoc se ve mně mísily s láskou k Tereze. Nevěděl jsem, co dělat dál. Mám jí říct pravdu? Mám hledat Petra? Co když přijde o jediného otce, kterého kdy znala?

Jednoho večera jsme seděli s Terezou u stolu a ona se mě zeptala: „Tati, proč jsi tak smutný?“

„Někdy se stávají věci, které bolí,“ odpověděl jsem vyhýbavě.

„Ale já tě mám ráda pořád stejně,“ řekla a pevně mě objala.

Začal jsem chodit k psycholožce – paní doktorka Dvořáková mi pomohla pochopit, že rodičovství není jen o genech. Ale stejně mě to trápilo. Večer co večer jsem přemýšlel: Kdybych nebyl Terezin biologický otec, měl bych právo ji vychovávat? Co když se Jana vrátí a vezme si ji?

Jednou mi volala Janina matka: „Jana je v Brně u Petra. Prý tě nechtěla dál trápit.“

Zavolal jsem Petrovi. Po dlouhém mlčení řekl: „Nevěděl jsem to jistě… Ale mám Terezu rád. Nechci jí ublížit.“

Začali jsme se scházet ve třech – já, Petr a Tereza. Bylo to zvláštní, trapné i bolestivé zároveň. Tereza nic netušila.

Jednou večer přišla domů a našla mě plakat v kuchyni. „Tati… co se děje?“

Sedl jsem si k ní a poprvé jí řekl pravdu – že ji miluju jako vlastní, ale že její biologický táta je někdo jiný.

Tereza mlčela dlouho. Pak řekla: „Ty jsi můj táta. Nikdo jiný.“

Od té doby jsme spolu silnější než dřív. Jana se už nevrátila – posílá pohledy z ciziny a občas peníze na účet.

Někdy si říkám: Co je vlastně rodina? Je to krev? Nebo láska a společné vzpomínky? A co byste udělali vy na mém místě?