Když rodina bolí: Mezi sestrou v nouzi a vlastními sny

„To snad není pravda! On ji opravdu nechal samotnou?“ vyhrkla jsem, když jsem vešla do kuchyně. Máma seděla u okna, ruce složené v klíně, oči upřené do šedivého února za sklem. „Ano, Markéto. Stephen podal žádost o rozvod. Prý už to dál nezvládá. Eliška je na dně.“

V tu chvíli jsem měla v hlavě jen vlastní svatbu. Za tři týdny jsem si měla brát Tomáše, všechno bylo naplánované do posledního detailu. Ale najednou to vypadalo, že můj velký den nikoho nezajímá. Máma mluvila jen o Elišce, o tom, jak musíme zajistit, aby Stephen platil alimenty, protože jinak to Eliška sama neutáhne. „A co já?“ chtěla jsem zakřičet. „Co moje štěstí?“

Od té chvíle se všechno změnilo. Eliška se nastěhovala zpátky k mámě, malá Anička s ní. Všude byl pláč, napětí a ticho, které řezalo do uší. Když jsem přišla domů, máma mě sotva pozdravila. „Markéto, mohla bys Elišce pomoct s papíry? Ty se v tom vyznáš.“

„Mami, mám za tři týdny svatbu! Nemůžu teď řešit rozvodové papíry!“

„Ale Eliška je tvoje sestra. Potřebuje tě.“

Cítila jsem se jako zrádce. Tomáš mi říkal: „Musíš myslet i na sebe. Tohle není tvoje odpovědnost.“ Ale když jsem viděla Elišku, jak sedí na posteli s uplakanýma očima a Anička jí tahá za rukáv, srdce mi pukalo.

Jednoho večera jsme seděly s Eliškou v kuchyni. „Markéto, já už fakt nevím, co mám dělat. Stephen mi napsal, že mi dá maximálně tři tisíce měsíčně. To mi nestačí ani na nájem.“

„A co právník? Můžeme ho přinutit platit víc.“

„Na právníka nemám peníze…“

V tu chvíli jsem věděla, co přijde. „Markéto… nemohla bys mi půjčit? Aspoň na zálohu pro právníka? Já ti to vrátím, slibuju.“

Zamrazilo mě. S Tomášem jsme šetřili na svatbu roky. Každá koruna byla spočítaná. „Eliško… já fakt nevím…“

„Jasně,“ řekla tiše a sklopila oči. „Vždycky jsi byla ta silnější. Já jsem ta slabá.“

Cítila jsem se hrozně. Celou noc jsem nespala. Tomáš byl naštvaný: „Jestli jí teď půjčíš peníze, budeme muset zrušit hostinu nebo jet na kratší svatební cestu.“

Další den přišla máma: „Markéto, Eliška potřebuje tvoji pomoc. Ty máš práci, jsi zodpovědná. My na to nemáme.“

„A co moje svatba?“ vybuchla jsem poprvé v životě před mámou.

„Svatba je jen jeden den. Rodina je na celý život,“ odpověděla tvrdě.

Začala jsem Elišce pomáhat s papíry a nakonec jí půjčila peníze na právníka. Svatbu jsme museli zmenšit – místo velké oslavy v hotelu jsme měli malou hostinu doma. Tomáš byl zklamaný, ale neřekl ani slovo.

Rozvod se táhl měsíce. Stephen se vyhýbal placení alimentů, posílal výhrůžné SMSky. Eliška byla nervózní, máma unavená a já mezi nimi jako prostředník i bankomat.

Jednou večer jsem slyšela mámu šeptat Elišce: „Kdyby nebylo Markéty, nevím, co bychom dělaly.“

Ale já jsem se cítila prázdná. Moje svatba byla pryč, Tomáš se mi vzdaloval a já měla pocit, že žiju život někoho jiného.

Jednou jsem se pohádala s Eliškou: „Víš vůbec, co to pro mě znamenalo? Všichni čekali, že ti pomůžu! Nikdo se neptal mě!“

Eliška se rozplakala: „Promiň… já už nechci být přítěž.“

Od té doby jsme spolu skoro nemluvily. Tomáš mi řekl: „Musíš si stanovit hranice. Jinak tě to zničí.“

Po roce soud rozhodl – Stephen musí platit vyšší alimenty. Eliška si našla práci a odstěhovala se s Aničkou do podnájmu.

Já zůstala s Tomášem v našem malém bytě a snažila se najít zpátky samu sebe.

Někdy večer sedím u okna stejně jako máma tehdy a přemýšlím: Udělala jsem správně? Nebo jsem obětovala vlastní štěstí pro rodinu, která to možná nikdy neocení?

Co byste udělali vy? Pomohli byste sestře na úkor vlastního života?