Bez kolébky: Příběh jedné matky v chaosu českého domova

„To snad není možné! Petr zase není doma…“ šeptám si pro sebe, když s malou Aničkou v náručí otevírám dveře našeho bytu na pražském sídlišti. Všude je ticho, jen v dálce slyším tlumené zvuky televize od sousedů. V nose mě štípne pach zatuchlého prádla a v kuchyni na mě čeká hora špinavého nádobí.

„Mami, kdy přijde táta?“ ozve se z dětského pokoje čtyřletý Matěj, který si staví z lega. Snažím se usmát, ale v očích mě pálí slzy. „Brzy, broučku,“ zalžu a doufám, že to bude pravda. Petr slíbil, že dnes přijde dřív z práce, abych na první den doma s novorozencem nebyla sama. Ale už je skoro osm večer a jeho klíče v zámku pořád neslyším.

Posadím se na pohovku, Anička začne plakat a Matěj se ke mně přitulí. „Mami, proč jsi smutná?“ ptá se tiše. „Nejsem smutná, jen unavená,“ odpovím a pohladím ho po vlasech. Ale pravda je jiná – cítím se zoufalá, opuštěná a zrazená. Vždycky jsem si představovala, že mateřství bude krásné období plné lásky a podpory. Místo toho mám pocit, že se topím v moři povinností a nikdo mě nezachrání.

Telefon vibruje na stole. SMS od Petra: „Promiň, zase to nestíhám. Zítra to napravím. Miluju tě.“ Zírám na displej a v hlavě mi běží tisíc myšlenek. Jak dlouho to ještě vydržím? Proč je pro něj práce vždycky důležitější než my?

Noc je nekonečná. Anička pláče každé dvě hodiny, Matěj má noční můry a já mezi kojením a utěšováním nemám čas ani na sprchu. Ráno mě bolí celé tělo a v zrcadle vidím cizí ženu s kruhy pod očima. Když Petr konečně dorazí domů, je už poledne. „Ahoj, lásko,“ usměje se unaveně a políbí mě na tvář. „Měl jsem hrozný den…“

„A já měla hroznou noc,“ vyhrknu dřív, než se stihnu ovládnout. Petr se zarazí, podívá se na mě a pak na děti. „Snažím se… ale v práci je teď fakt blázinec,“ brání se. „A co já? Myslíš, že tohle není blázinec?“ ukážu na rozházený byt a uplakanou Aničku.

Ticho je dusivé. Matěj se schová za gauč a já mám chuť utéct někam daleko. Místo toho začnu brečet. Petr mě obejme, ale jeho objetí je studené jako led. „Musíme to nějak zvládnout,“ šeptá.

Další dny jsou jako přes kopírák. Petr chodí domů pozdě, já bojuji s únavou a pocitem selhání. Moje máma mi volá každý den: „Musíš být silná, takhle to mají všechny ženy.“ Ale já nejsem všechny ženy – já jsem já a mám pocit, že už nemůžu dál.

Jednoho večera, když děti konečně spí, sedím u kuchyňského stolu s hrnkem studeného čaje a píšu Petrům dopis. „Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ píšu roztřesenou rukou. „Potřebuju tě tady, ne jen jako otce našich dětí, ale jako muže, kterého jsem si vzala.“ Dopis nechám ležet na stole.

Ráno ho najde. Přijde za mnou do ložnice, sedne si ke mně a dlouho mlčí. „Já vím, že jsem tě zklamal,“ řekne nakonec tiše. „Ale bojím se… Bojím se selhání v práci i doma.“

Poprvé po dlouhé době spolu mluvíme otevřeně. O strachu z budoucnosti, o únavě i o tom, jak moc nám chybí staré časy – kdy jsme byli jen my dva a svět byl jednodušší.

Začínáme hledat pomoc – Petr si domluví kratší úvazek, já navštěvuji psycholožku a Matěj chodí do školky na delší dobu. Pomalu se učíme být rodinou znovu – ne dokonalou, ale skutečnou.

Někdy mám stále pocit, že selhávám – když Anička pláče celé odpoledne nebo když Matěj žárlí na sestru. Ale už vím, že nejsem sama. A že i když domov není vždycky plný smíchu a pohody, pořád je to místo, kde patříme k sobě.

Někdy večer sedím u okna s Aničkou v náručí a přemýšlím: Kolik žen kolem mě prožívá totéž? Proč o tom tak málo mluvíme? Máme právo být unavené a slabé – nebo musíme vždycky všechno zvládnout samy?