Nedělní návštěvy u babičky: Když děti ztrácí úsměv

„Mami, kdy už půjdeme domů?“ ozvalo se z obýváku sotva jsme překročili práh bytu mojí maminky. David, můj starší syn, seděl na pohovce s mobilem v ruce a mladší Tomáš už stihl rozložit hromadu autíček na koberec. Byla neděle odpoledne a já jsem cítila, jak se mi v žaludku svírá uzel. Každý týden to bylo stejné – já se těšila na chvíli klidu a povídání s mámou, ale děti se tu očividně nudily.

„Petro, proč si s nimi něco nezahraješ?“ ozvala se máma z kuchyně, kde právě krájela jablka na štrúdl. „Za nás jsme si vystačili s jednou stavebnicí a fantazií.“

„Mami, dneska je jiná doba,“ odpověděla jsem podrážděněji, než jsem chtěla. „Kluci jsou zvyklí na jiné věci.“

Máma jen pokrčila rameny a já cítila, jak mezi námi roste napětí. Věděla jsem, že máma nechápe, proč její vnuci nejsou nadšení z její sbírky pohádkových knížek nebo starých deskových her. A já zase nechápala, proč nemůže přijmout, že děti potřebují něco víc než jen vzpomínky na její dětství.

David mezitím začal hlasitě zívat. „Tady je fakt nuda,“ zamumlal směrem k bratrovi. Tomáš se na mě podíval s prosebným výrazem: „Mami, můžeme si pustit televizi?“

„Ne, televize nebude,“ ozvala se babička rázně. „Pojďte radši pomoct s těstem.“

Oba kluci se zatvářili otráveně. Já jsem si povzdechla a šla za mámou do kuchyně. „Mami, nemohla bys jim třeba ukázat něco nového? Něco, co by je bavilo?“

Máma se zarazila. „A co? Vždyť všechno už znají.“

„Právě že ne,“ namítla jsem. „Zkus jim třeba ukázat, jak jsi dřív vyráběla papírové loutky nebo jak jsi pletla náramky.“

Máma chvíli mlčela a pak jen tiše řekla: „Mám pocit, že už mě vlastně vůbec nepotřebují.“

Ta věta mě zasáhla víc, než bych čekala. Najednou jsem si uvědomila, že nejde jen o nudu dětí, ale i o mámin pocit zbytečnosti. Sedla jsem si ke stolu a vzala ji za ruku. „Mami, potřebujeme tě všichni. Jen musíme najít něco společného.“

Do kuchyně nakoukl David: „Babi, co kdybys nám ukázala ty svoje starý fotky? Máma říkala, že jsi byla v mládí fakt hustá.“

Máma se usmála a v očích jí zajiskřilo. „Tak pojďte,“ vyhrkla a už běžela do ložnice pro krabici plnou zažloutlých snímků.

Seděli jsme pak všichni kolem stolu a máma vyprávěla historky z dětství – o tom, jak s dědou jezdili na chatu do Orlických hor, jak jednou utekla z domova kvůli koncertu Olympicu nebo jak ji ve škole přistihli při opisování. Kluci poslouchali s otevřenou pusou a smáli se jejím zážitkům.

Najednou už nikdo neřešil nudu ani televizi. David dokonce navrhl: „Babi, naučíš mě tu hru s knoflíky, co jsi hrála jako malá?“

A tak jsme celé odpoledne hráli hry, které jsem už dávno zapomněla – cvrnkání kuliček, skládání papírových vlaštovek i házení šišek na cíl na zahradě. Máma byla ve svém živlu a kluci poprvé od začátku prázdnin nechtěli domů.

Když jsme večer odcházeli, máma mě objala a zašeptala: „Děkuju ti, Petro.“

Doma jsem přemýšlela – možná nejde o to vymýšlet stále nové atrakce nebo kupovat drahé hračky. Možná stačí otevřít staré krabice a srdce.

Co myslíte vy? Jak udržujete vztahy mezi generacemi ve vaší rodině? Je opravdu nutné dětem neustále vymýšlet nové programy, nebo jim stačí naše příběhy a čas?