Lži, ticho a nový začátek – Příběh jedné ženy z Brna

„Tak už to řekni, Pavle! Řekni mi pravdu!“ křičela jsem na něj v naší malé kuchyni v paneláku na Lesné. Ruce se mi třásly, hlas se mi lámal. Pavlův pohled uhýbal, jako by hledal únikový východ. „Nic mezi mnou a Lenkou není, Jano,“ zamumlal, ale jeho oči mě zradily dřív než slova. V tu chvíli jsem věděla, že je konec.

Bylo mi čtyřicet dva let a celý můj život se rozpadal na kousky. Všechno, co jsem si myslela, že mám – rodinu, domov, jistotu – najednou zmizelo. Děti už byly skoro dospělé, syn Adam studoval v Praze a dcera Klára byla v maturitním ročníku. Najednou jsem si připadala strašně sama.

První dny jsem jen ležela v posteli a zírala do stropu. Maminka mi volala každý večer: „Janičko, musíš jíst! Přijeď k nám na vesnici, uvařím ti polévku.“ Ale já neměla sílu ani vstát. V hlavě mi pořád dokola běžela ta slova: „Nic mezi mnou a Lenkou není.“ Lhala jsem si do očí stejně jako Pavel mně.

Jednoho rána jsem se probudila s pocitem, že už to takhle dál nejde. V koupelně jsem se podívala do zrcadla a skoro jsem se nepoznávala. Kruhy pod očima, rozcuchané vlasy, pohled plný bolesti. „Jano, co s tebou bude?“ zašeptala jsem sama sobě. V tu chvíli mi došlo, že jestli něco nezměním, ztratím i samu sebe.

Začala jsem chodit na dlouhé procházky po Lužánkách. Tam jsem potkávala staré známé – sousedku paní Novotnou s jejím jezevčíkem, bývalou kolegyni Zuzanu, která mi jednou řekla: „Víš, Jani, chlapi jsou někdy slabí. Ale my ženské musíme být silné.“ Ta slova se mi vryla do paměti.

Jednoho dne mě Klára našla v kuchyni s hlavou v dlaních. „Mami, nechceš si o tom promluvit?“ zeptala se opatrně. Nejdřív jsem jen zavrtěla hlavou, ale pak ze mě všechno vytrysklo – slzy, vztek i strach. Klára mě objala a poprvé za dlouhou dobu jsem cítila, že nejsem úplně sama.

Pavel se odstěhoval k Lence. Děti za ním občas chodily na víkendy, ale já jsem jeho jméno nemohla ani slyšet. Každý večer jsem si psala do deníku – všechno, co mě bolelo i co mě těšilo. Psala jsem o tom, jak voní čerstvě upečený chleba z pekárny na rohu, jak zpívají ptáci na balkoně nebo jak se směje malý Matýsek od sousedů.

Jednou mi Zuzana navrhla: „Pojď se mnou na jógu. Pomáhá mi to vyčistit si hlavu.“ Nechtělo se mi mezi lidi, ale nakonec jsem šla. V tělocvičně vonělo po levanduli a já poprvé po dlouhé době cítila klid. Po hodině jsme si sedly na čaj a Zuzana se mě zeptala: „Co bys chtěla dělat, kdybys mohla cokoli?“ Ta otázka mě zaskočila. Celý život jsem byla manželka a máma – co bych chtěla já?

Začala jsem malovat. Nejprve jen akvarely do šuplíku, později jsem si troufla přihlásit se na kurz v Domě umění. Tam jsem poznala další ženy s podobnými příběhy – Hanu, která přišla o muže při autonehodě; Martu, kterou opustil partner kvůli mladší kolegyni; i starou paní Vlastu, která malovala obrazy plné barev navzdory artróze v rukou.

Jednou večer mi Pavel zavolal. „Jano, můžeme si promluvit?“ Jeho hlas byl unavený a zlomený. Sešli jsme se v kavárně na České. Seděl naproti mně a poprvé po letech vypadal nejistě. „Odpusť mi,“ řekl tiše. „Nevím, co mě to popadlo.“ Dívala jsem se na něj a cítila zvláštní klid. Už jsem ho nemilovala – aspoň ne tak jako dřív. Ale věděla jsem, že mu musím odpustit kvůli sobě.

Doma jsem si sedla k oknu a dívala se na světla města. Přemýšlela jsem o tom, kolik žen kolem mě žije ve lži nebo tichu jen proto, aby udržely rodinu pohromadě. Kolik z nás zapomíná samy na sebe?

Dnes už vím, že život nekončí jednou zradou nebo bolestí. Každý den je nový začátek – někdy těžký a někdy krásný. Naučila jsem se být sama sebou a nebát se budoucnosti.

Možná bych se měla zeptat: Kolik z vás už někdy muselo začít znovu? A co vám pomohlo najít sílu jít dál?