Moje rodina jsou skuteční vyžírkové: S Martinem jsme jim dali lekci, na kterou nezapomenou

„Kláro, už zase někdo zvoní!“ volal na mě Martin z obýváku, zatímco jsem se snažila v kuchyni dokončit večeři. Bylo sobotní odpoledne a já už přesně věděla, kdo to bude. S povzdechem jsem si otřela ruce do utěrky a šla ke dveřím. Za nimi stála moje sestra Jana s dětmi, v ruce igelitku s ručníky a výrazem, který říkal: ‚Doufám, že je sauna zapnutá.‘

„Ahoj Klárko! Doufám, že nevadí, že jsme přišli. Děti se těší do sauny a já si aspoň odpočinu,“ spustila hned ve dveřích. Než jsem stačila cokoli říct, už se všichni hrnuli dovnitř. Martin na mě jen významně pohlédl a já cítila, jak mi v hrudi narůstá tíha.

Nebylo to poprvé. Od chvíle, kdy jsme si s Martinem pořídili saunu na zahradu, se náš dům změnil v nonstop wellness centrum pro celou rodinu. Nejprve to byla Jana, pak se přidala maminka s tátou, bratr Petr s manželkou a nakonec i sestřenice Lucie. Každý víkend někdo zvonil, někdo volal, někdo psal zprávy: „Klárko, můžeme dneska přijít? Máme za sebou těžký týden.“

Ze začátku mě to těšilo. Vždyť rodina je přece důležitá a já jsem vždycky chtěla být ta, na kterou se mohou všichni spolehnout. Jenže postupně jsem začala mít pocit, že už nejsem doma doma. Všude byl hluk, smích, rozházené ručníky, mokré podlahy a nikdy nekončící požadavky na občerstvení. „Klárko, máš ještě nějaký meloun? A co nějaké pivo? Děti by chtěly nanuky.“

Jednoho večera jsem seděla s Martinem na terase a dívala se do tmy. „Martine, já už to nezvládám. Připadám si jako služka ve vlastním domě. Kdy jsme naposledy byli sami?“ Martin mě pohladil po ruce. „Já vím, lásko. Taky mi to vadí. Ale co s tím? Nechci být ten zlý švagr.“

Dlouho jsme o tom mluvili. Přemýšleli jsme, jak rodině vysvětlit, že naše pohostinnost má své meze, aniž bychom je úplně odřízli. Ale čím víc jsme o tom mluvili, tím víc mi docházelo, že pokud něco neuděláme, ztratíme sami sebe.

Další víkend přišla maminka s tátou. „Klárko, dneska bychom si dali saunu jen my dva,“ oznámila mi mamka rozhodně. „A prosím tě, uděláš nám ten tvůj domácí limonádový koláč?“ Táta už si mezitím rozkládal noviny na stole a rozhlížel se po lednici.

Když odešli, sedla jsem si k Martinovi a řekla: „Musíme něco vymyslet. Takhle to dál nejde.“ Martin chvíli mlčel a pak navrhl: „Co kdybychom jim dali lekci? Ukázali jim, jaké to je být pořád hostitelem?“

A tak jsme začali plánovat.

Příští týden jsme pozvali celou rodinu na ‚speciální wellness den‘. Všichni byli nadšení – Jana hned psala do rodinné skupiny na WhatsAppu: „To bude super! Už se těšíme!“ Připravili jsme pro ně seznam aktivit: každý dostal svůj úkol – někdo měl připravit občerstvení, někdo uklidit po saunování, někdo umýt podlahu v koupelně. Dokonce jsme koupili i jednorázové ručníky a nastavili časovač na saunu – každý měl přesně 20 minut.

Když přišli, byli nejdřív překvapení. „Klárko, proč mám krájet zeleninu?“ ptala se sestřenice Lucie s úsměvem, který rychle pohasl, když zjistila, že to myslím vážně. Bratr Petr se tvářil dotčeně: „Já mám vytírat podlahu? To snad nemyslíte vážně!“

„Chceme si taky užít saunu a pohodu,“ vysvětlila jsem klidně. „Aby to bylo fér pro všechny.“

Celý den byl plný rozpačitých pohledů a tichých komentářů. Maminka se snažila zachovat dekorum: „No jo, Klárko, máš pravdu… Ale přece jen…“

Večer jsme seděli s Martinem v prázdném obýváku a poprvé za dlouhou dobu bylo ticho. „Myslíš, že to pochopili?“ zeptal se Martin tiše.

Další víkend bylo ticho i v telefonu. Nikdo nepsal, nikdo nevolal. Bylo mi zvláštně – smutno i úlevně zároveň. Po týdnu přišla zpráva od Jany: „Klárko, promiň… Asi jsme to přeháněli. Příště přineseme koláč my.“

Seděla jsem na terase a dívala se do zahrady. Uvědomila jsem si, že nastavit hranice není sobecké – je to nutné pro přežití vztahů i sebe sama.

Někdy přemýšlím: Proč je tak těžké říct rodině ‚dost‘? A proč máme pocit viny, když chráníme vlastní domov? Co byste udělali vy na mém místě?