Když jsme děti nechali u mámy: Noc, kdy se všechno zlomilo

„Mami, prosím, přijď si pro mě…“ Jeho hlas byl roztřesený, plný slz a zoufalství. Bylo už po desáté večer, když mi zazvonil telefon. Seděla jsem v kuchyni našeho nového bytu, kde ještě voněla čerstvá barva a všude byly krabice. Vedle mě seděl Petr, můj muž, a mlčky zíral do stolu. Vzduch byl hustý napětím, které mezi námi viselo už týdny.

„Co se stalo, Matýsku?“ snažila jsem se mluvit klidně, ale srdce mi bušilo až v krku.

„Babička na mě křičela… Já chci domů! Proč jste mě tady nechali?“ vzlykal náš osmiletý syn do telefonu. V tu chvíli jsem měla chuť všechno zahodit a utíkat za ním. Ale věděla jsem, že to není tak jednoduché.

Všechno to začalo před třemi měsíci. Petr přišel domů s tím, že našel byt v Modřanech. „Je to skvělá nabídka! Dva pokoje navíc, balkon, školka za rohem…“ přesvědčoval mě s nadšením v očích. Já ale cítila spíš strach. Hypotéka na dvacet pět let? S našimi platy? Ale Petr byl neoblomný. „Musíme myslet na budoucnost dětí,“ říkal pořád dokola.

A tak jsme do toho šli. Prodej starého bytu, nekonečné papírování, schůzky v bance, podpisy smluv. Děti byly zmatené a unavené z balení a stěhování. Já byla podrážděná a často jsem křičela kvůli maličkostem. Petr se uzavíral do sebe a trávil večery u počítače s tabulkami výdajů.

Když jsme konečně dostali klíče od nového bytu, byli jsme oba na pokraji sil. Rozhodli jsme se, že si vezmeme jeden večer pro sebe – zajdeme do kina a na večeři. Děti jsme dali k mojí mámě do Strašnic. „Nebojte se, zvládnu to,“ smála se máma a mávala nám z okna.

Jenže už během večeře mi bylo divně. Petr byl duchem nepřítomný, pořád kontroloval mobil a mračil se. „Myslíš, že to zvládneme?“ zeptala jsem se tiše. „Musíme,“ odpověděl bez emocí.

A pak ten telefonát od Matýska. Vyběhla jsem z restaurace a volala mámě. „Co se tam děje?“ ptala jsem se rozrušeně.

„Nic zvláštního! Jen nechtěl jít spát a začal být drzý,“ odsekla máma podrážděně. „Já už na to nemám nervy, Lucko! Ty tvoje děti jsou rozmazlený!“

V tu chvíli jsem měla pocit, že selhávám na všech frontách – jako matka, dcera i manželka.

Doma jsme s Petrem seděli dlouho do noci a hádali se. „Kvůli tobě jsme v tomhle marastu! Ty jsi chtěla větší byt!“ křičel Petr.

„To není pravda! Ty jsi mě do toho tlačil! Já chtěla klid pro děti!“ bránila jsem se.

„A teď ho mají? Podívej se na ně! Matýsek brečí u tvojí mámy a Anička má noční můry!“

Bylo to jako začarovaný kruh. Každý den nové hádky – kvůli penězům, dětem, práci i domácnosti. Anička začala koktat a Matýsek se počůrával ze spaní. Máma mi vyčítala, že jsem je přetáhla do nového bytu moc brzy. Tchyně zase tvrdila, že bych měla být víc doma a nechodit do práce.

Jednou večer jsem slyšela Matýska šeptat Aničce: „Kdy už budeme zase šťastní?“ Rozbrečela jsem se v koupelně tak tiše, aby mě neslyšeli.

Začala jsem pochybovat o všem – o našem rozhodnutí, o sobě i o našem manželství. Petr byl stále víc nepřístupný a já měla pocit, že jsme každý na jiné planetě.

Jednoho dne přišel Petr domů dřív z práce. Sedl si ke mně do kuchyně a dlouho mlčel.

„Lucko… já už nemůžu,“ řekl nakonec tiše. „Mám pocit, že jsme všechno zkazili.“

„Já taky…“ zašeptala jsem.

Seděli jsme tam vedle sebe jako dva cizinci v cizím bytě. Děti si hrály v pokoji a já přemýšlela, jestli jsme opravdu udělali chybu.

Začali jsme chodit na rodinnou terapii. Bylo těžké přiznat si před cizím člověkem všechny ty strachy a výčitky. Ale pomalu jsme se učili znovu spolu mluvit – i s dětmi.

Dnes už je to skoro rok od té noci u mojí mámy. Byt je zabydlený, děti mají nové kamarády a my s Petrem se snažíme být k sobě upřímní.

Ale někdy v noci mě stále budí Matýskův uplakaný hlas v telefonu: „Mami, přijď si pro mě…“

Ptám se sama sebe: Měli jsme právo riskovat klid našich dětí kvůli vlastní touze po lepším životě? Co byste udělali vy na našem místě?