Když byl Petr na služební cestě, jeho matka mě vyhodila z domu: Příběh zrady a odvahy

„Okamžitě si sbal věci a vypadni z mého domu!“ křičela na mě paní Novotná, zatímco já stála v předsíni s rozklepanýma rukama a slzami v očích. Její hlas byl ostrý jako nůž a já měla pocit, že se propadám do země. Petr, můj manžel, byl zrovna na služební cestě v Brně a já zůstala sama s jeho matkou v našem bytě na pražském sídlišti. Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může stát.

„Co jsem vám udělala?“ zašeptala jsem zoufale, ale ona jen mávla rukou. „Jsi neschopná! Neumíš ani pořádně uvařit, natož se postarat o domácnost. Můj syn si zaslouží lepší ženu!“ Její slova mě bodala do srdce. Vždycky jsem se snažila být dobrou manželkou, i když jsem měla práci na plný úvazek v knihovně a večer jsem padala únavou. Petr mi často říkal, že je na mě pyšný, ale jeho matka mě nikdy nepřijala.

Ten den začal jako každý jiný. Ráno jsem připravila snídani, vypravila Petra na vlak a pak šla do práce. Když jsem se vrátila domů, paní Novotná už seděla v kuchyni a tvářila se kysele. „To je oběd?“ ukázala na talíř s těstovinami. „Můj syn by měl pořádné jídlo!“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že Petr má rád jednoduchá jídla, ale ona mě přerušila: „Ty o něm nic nevíš! Já ho vychovala, já vím nejlíp, co potřebuje.“

Celý večer byla napjatá atmosféra. Snažila jsem se jí vyhnout, ale ona si mě vždycky našla – jednou kvůli špatně uklizenému hrnci, podruhé kvůli prachu na poličce. Když jsem šla spát, slyšela jsem ji za dveřmi šeptat do telefonu: „Nevím, co s tou holkou uděláme. Je úplně k ničemu.“

Druhý den ráno přišla ta scéna v předsíni. Nechápala jsem, co se děje. Vždyť jsme s Petrem byli šťastní! Proč mě nenávidí? Sbalila jsem si pár věcí do batohu – pár triček, zubní kartáček, knihu od Hrabala – a odešla ven. Bylo chladno a drobně pršelo. Sedla jsem si na lavičku před domem a rozplakala se.

Neměla jsem kam jít. Moji rodiče žili daleko na Moravě a kamarádky byly buď v práci, nebo měly malé děti. Cítila jsem se naprosto sama. V mobilu jsem měla několik zpráv od Petra: „Jak to jde?“, „Miluju tě“, „Zítra už budu doma.“ Neměla jsem sílu mu napsat pravdu.

Celý den jsem bloudila po Praze. Večer jsem skončila v nonstop kavárně u Anděla. Seděla jsem u okna a sledovala déšť stékající po skle. Přemýšlela jsem o tom, kde se ve mně vzala taková slabost – proč nedokážu říct paní Novotné dost? Proč vždycky ustupuju? Vzpomněla jsem si na dětství, kdy mě maminka učila být slušná a nehádat se.

Kolem půlnoci mi zavolala kamarádka Jana. „Lucko, co se děje? Proč nejsi doma?“ Rozplakala jsem se do telefonu a všechno jí řekla. „Přijeď ke mně,“ řekla okamžitě. „Mám volný pokoj.“

U Jany jsem strávila tři dny. Byla mi oporou – vařily jsme spolu kávu, povídaly si dlouho do noci a ona mě přesvědčovala, že musím Petrovi říct pravdu. „Nesmíš to dusit v sobě,“ říkala mi. „Jestli tě miluje, postaví se za tebe.“

Když se Petr vrátil z Brna, čekal mě před Janiným domem. Měl tmavé kruhy pod očima a vypadal zoufale. „Lucko, co se stalo? Máma mi řekla, že jsi odešla sama!“

„Vyhodila mě,“ zašeptala jsem a slzy mi tekly po tváři. Petr mě objal a dlouho mlčel.

Večer jsme šli domů spolu. Paní Novotná seděla v obýváku a tvářila se uraženě. Petr si s ní sedl ke stolu: „Mami, Lucka je moje žena a já ji miluju. Jestli máš problém, musíš ho řešit jinak.“

Tchyně začala křičet: „Tohle je můj byt! Já rozhodnu, kdo tu bude bydlet!“ Petr byl pevný: „Pak půjdeme jinam.“

Nakonec jsme opravdu odešli – našli jsme si malý podnájem na Žižkově. Nebylo to jednoduché – peněz bylo málo a já měla strach z budoucnosti. Ale poprvé za dlouhou dobu jsem cítila klid.

S Petrem jsme spolu začali znovu budovat vztah bez stínu jeho matky. Bylo to těžké – občas jsme se hádali kvůli maličkostem, někdy mi chyběla jistota starého domova. Ale naučila jsem se stát za sebou a říkat nahlas, co cítím.

Dnes už vím, že rodina není jen krev nebo příbuzenské pouto – je to hlavně respekt a láska. A někdy je potřeba najít odvahu odejít i z místa, které jste považovali za svůj domov.

Ptám se sama sebe: Kolik žen ještě mlčí ze strachu před tchyní nebo rodinou? A kolik z nás najde sílu říct: „Dost!“?