Když tchyně rozhoduje za mě: Příběh o ztraceném hlasu a odvaze odejít

„Takže jsme domluvení? Vezmeš ten úvěr,“ pronesla paní Novotná a její hlas zněl v kuchyni jako rozsudek. Seděla jsem na židli, ruce sevřené v klíně, a dívala se na Petra, svého manžela. Mlčel. Jeho otec listoval novinami, jako by se ho to netýkalo. Byla jsem tam, ale jako bych byla vzduch.

„Já… já si nejsem jistá, jestli je to dobrý nápad,“ pokusila jsem se namítnout. Tchyně se na mě podívala s tím svým známým úsměvem, který nikdy neznamenal nic dobrého.

„Aleno, už jsme to přece probrali. Potřebujeme větší byt a Petr má teď stabilní práci. Ty taky. Je čas udělat krok dopředu. Neboj se, všechno zvládneme,“ řekla a její tón byl konečný.

Petr se na mě ani nepodíval. Jen pokrčil rameny: „Maminka má pravdu.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Vdala jsem se za Petra, když mi bylo devatenáct. Byla jsem zamilovaná až po uši a věřila, že láska je všechno, co potřebujeme. Moje máma mě varovala: „Alenko, jsi mladá, počkej ještě.“ Ale já neposlouchala. Petr byl můj svět.

Po svatbě jsme se nastěhovali k jeho rodičům do paneláku na Jižním Městě. Prý jen na chvíli, než si našetříme na vlastní bydlení. Jenže ta chvíle trvala už třetí rok. Každý den jsem cítila, jak se ztrácím. Tchyně rozhodovala o tom, co budeme jíst, kdy budeme prát, dokonce i o tom, kdy můžeme mít návštěvu. Petr nikdy neprotestoval. „Maminka to myslí dobře,“ říkal pořád dokola.

Začala jsem mít pocit, že žiju život někoho jiného. Moje sny o studiu na vysoké škole byly pryč – „Teď je čas na rodinu,“ říkala tchyně. Když jsem chtěla jít s kamarádkami do kina, slyšela jsem: „Máš přece manžela, co bys tam dělala?“ A Petr? Ten jen mlčel nebo se smál: „To víš, ženský.“

Ale ten den s úvěrem byl poslední kapkou. Měla jsem podepsat smlouvu na miliony korun a nikdo se mě ani nezeptal, jestli to opravdu chci. Byla jsem jen podpis na papíře.

Večer jsem seděla v našem malém pokoji a dívala se na fotku z naší svatby. Byla jsem tam šťastná, plná naděje. Teď jsem byla jen stínem té holky.

Petr přišel později domů. „Maminka říkala, že jsi nějaká podrážděná,“ začal hned ve dveřích.

„Petře, proč jsi mě nepodpořil? Proč jsi mi ani jednou nedal za pravdu?“ zeptala jsem se tiše.

„Aleno, vždyť je to pro nás všechny nejlepší. Maminka má zkušenosti, ví co dělá,“ odpověděl a ani se na mě nepodíval.

V tu chvíli jsem věděla, že už nemůžu dál. Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o svém životě, o tom, co chci a co nechci. Ráno jsem si sbalila pár věcí do kufru a šla do kuchyně.

Tchyně tam seděla s kávou a novinami.

„Kam jdeš s tím kufrem?“ zeptala se podezřívavě.

„Jdu domů. K mámě,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala.

„To nemyslíš vážně! Co řeknou lidi? Co Petr?“

„To už není moje starost,“ řekla jsem a poprvé za dlouhou dobu cítila úlevu.

Petr přišel až když jsem byla ve dveřích.

„Aleno, neblázni! Vždyť to zvládneme!“

„Nezvládneme, když mě nikdo neposlouchá,“ řekla jsem naposledy a odešla.

Cesta tramvají k mámě byla dlouhá a těžká. Hlavou mi běžely všechny ty roky, kdy jsem se snažila zapadnout do rodiny, která mě nikdy nepřijala jako sobě rovnou. Máma mě objala ve dveřích a já poprvé po dlouhé době brečela.

Dnes už vím, že někdy je potřeba odejít, abychom našli sami sebe. Někdy nestačí jen milovat – musíme být slyšeni a respektováni.

Ptám se sama sebe: Kolik žen kolem nás žije život podle očekávání druhých? A kolik z nás najde odvahu říct dost? Co byste udělali vy na mém místě?