Slepá Anna a žebrák: Příběh, který otřásl celou vesnicí
„Proč zrovna já? Proč já musím být ta slepá?“ šeptala jsem si v duchu, zatímco jsem seděla na tvrdé lavici v kuchyni a poslouchala hádku rodičů za zavřenými dveřmi. Matka plakala, otec křičel. „Musíme ji provdat! Co si o nás lidi řeknou? Že máme doma břemeno!“ Jeho hlas byl tvrdý jako kámen. Věděla jsem, že mluví o mně. O Anně, slepé dceři, která nikdy neviděla slunce ani tvář své matky.
Dveře se rozlétly a matka v slzách přiběhla ke mně. „Aninko, musíš být silná,“ šeptla a pohladila mě po vlasech. „Tatínek už rozhodl.“
O několik dní později mě vedli za ruku do kostela. Všude kolem šuměli lidé, šeptali si a soudili. Slyšela jsem jejich slova: „Chudák holka…“ „To je ten žebrák z nádraží?“ „Aspoň nebude sama…“
Stála jsem vedle muže, kterého jsem nikdy předtím neslyšela mluvit. Jmenoval se Josef. Jeho ruka byla drsná a studená, když mi ji položil na rameno. Kněz mumlal slova, která mi splývala v šumění krve v uších. Všechno bylo jako ve zlém snu.
První noc v Josefově chatrči byla tichá. Seděl naproti mně a mlčel. Cítila jsem jeho pohled, i když jsem ho nemohla vidět. „Proč jsi mě vzal?“ zeptala jsem se tiše.
„Neměl jsem na výběr,“ odpověděl po chvíli. „Tvoje rodina mi dala peníze. A já… já už neměl co ztratit.“
Byla jsem vzteklá i zoufalá zároveň. Cítila jsem se jako věc, kterou někdo prodal a odložil. Dny plynuly pomalu. Josef byl většinou pryč – chodil žebrat na nádraží nebo pomáhal starým lidem s dřívím za pár korun. Já seděla doma a poslouchala zvuky vesnice: štěkot psů, smích dětí, zvonění kostelních zvonů.
Jednoho dne přišel domů dřív. Byl promočený a třásl se zimou. „Pomůžeš mi?“ poprosil tiše. Pomohla jsem mu svléknout mokrou bundu a ohřála mu polévku. Poprvé jsme spolu opravdu mluvili. Vyprávěl mi o svém dětství – o tom, jak ho rodiče nechali u cizích lidí, jak se naučil přežít na ulici. Najednou jsem pochopila, že není jen žebrák. Je to člověk s bolestí i sny.
Začali jsme si povídat každý večer. On mi četl knihy – pomalu a s chybami, ale s láskou v hlase. Já mu vyprávěla o svých snech: jaké by to bylo slyšet moře, cítit písek pod nohama nebo jednou obejmout dítě.
Jednoho dne přišla do chatrče moje matka. „Aninko,“ šeptala, „otec tě chce zpátky.“
„Proč?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Lidi ve vesnici si začali povídat… že jsi šťastná. Že tě Josef miluje.“
Zasmála jsem se poprvé po dlouhé době. „A to je špatně?“
Matka mlčela.
Otec přišel večer osobně. „Vrať se domů! Udělali jsme chybu.“
„Ne,“ odpověděla jsem pevněji, než jsem čekala sama od sebe. „Tady je můj domov.“
Otec odešel uražený a vesnice začala šumět ještě víc. Lidé se na mě dívali jinak – někteří s obdivem, jiní s opovržením.
Jednoho večera někdo rozbil okno naší chatrče kamenem. Na papírku bylo napsáno: „Žebráci nemají právo na štěstí.“ Josef byl zoufalý. „Měli bychom odejít,“ navrhl.
Ale já už nechtěla utíkat.
Začala jsem pomáhat starým lidem s pletením košíků – i když nevidím, ruce mám šikovné. Josef začal opravovat ploty a stříhat stromy pro sousedy. Pomalu jsme si získávali respekt.
Jednoho dne přišla sousedka paní Novotná: „Aninko, ty jsi nám ukázala, že štěstí není o očích ani o penězích.“ Rozplakala jsem se štěstím.
Za rok jsme měli malou svatbu – tentokrát z lásky a s požehnáním celé vesnice.
Dnes sedím na zápraží našeho malého domku a poslouchám smích našeho syna Tomáška. Někdy přemýšlím: Kdyby mě otec neprodal Josefovi, poznala bych vůbec opravdovou lásku? Proč lidé soudí podle toho, co vidí – nebo spíš nevidí?
Co si myslíte vy? Je možné najít štěstí tam, kde ho nikdo nečeká?