Hlas v chůvičce: Tajemství za zdí našeho paneláku

„Mami, podívej, pán!“ Filípek ukázal prstíkem na blikající dětskou chůvičku na poličce. Byla už tma, venku bubnoval déšť na parapet a já se snažila rychle dopsat zprávu kamarádce Lucii. „Jaký pán, Fili?“ zeptala jsem se roztržitě, aniž bych zvedla oči od telefonu. „Ten, co mluví,“ zašeptal syn a přitiskl se ke mně blíž.

V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech. Chůvička byla zapnutá, ale v bytě jsme byli sami. Manžel Petr měl noční směnu v nemocnici a já si užívala klidný večer s knihou a čajem. Přesto jsem se natáhla po chůvičce a přiložila ucho k reproduktoru. Chvíli bylo ticho, pak se ozvalo slabé zapraskání a… hlas. Cizí, hluboký, šeptající něco nesrozumitelného. Srdce mi bušilo až v krku.

„To je asi jen rušení,“ snažila jsem se uklidnit sama sebe i Filípka, ale v hlavě mi začaly vířit otázky. Kdo to může být? Někdo z vedlejšího bytu? Nebo se nám někdo naboural do signálu? Vzpomněla jsem si na všechny ty články o hacknutých chůvičkách a najednou mi bylo úzko.

Filípek usnul až po dlouhém čtení pohádky. Já jsem seděla v kuchyni, popíjela studený čaj a hypnotizovala monitor na mobilu, kde běžel záznam z chůvičky. V jednu chvíli se obraz rozmazal a znovu se ozval ten hlas: „Vidím tě…“

Vyskočila jsem ze židle a rozsvítila všechna světla v bytě. Prošla jsem každý kout, zamkla dveře na dva západy a zkontrolovala okna. Nic podezřelého. Přesto jsem měla pocit, že nás někdo sleduje.

Druhý den ráno jsem to řekla Petrovi. „To je blbost, Markéto,“ mávl rukou. „Někdo si hraje s vysílačkou nebo má stejnou frekvenci. V paneláku je to běžné.“

Ale já cítila, že to není jen obyčejné rušení. Začala jsem si všímat zvláštních věcí – soused z pátého patra, pan Novotný, mě najednou zdravil až příliš mile. Paní Dvořáková z druhého patra se mě vyptávala, jestli často nechávám Filípka samotného v pokoji. A jednou jsem na schodišti zaslechla rozhovor dvou mužů o „dětském hlásku“.

Začala jsem být paranoidní. Každý zvuk za zdí mi připadal podezřelý. S Petrem jsme se kvůli tomu hádali – on tvrdil, že přeháním, já že mě nechápe. „Myslíš si, že jsem blázen?“ křičela jsem na něj jednou večer, když přišel unavený z práce a já mu ukazovala další záznam s podivným šepotem.

„Nejsi blázen, jen jsi unavená,“ odpověděl tiše a pohladil mě po vlasech. Ale já věděla své.

Jednoho dne jsem se rozhodla zjistit pravdu sama. Počkala jsem, až Filípek usne, a vydala se na chodbu s mobilem v ruce. Zastavila jsem se před bytem pana Novotného a zaposlouchala se. Z jeho bytu se ozýval tlumený smích a… dětský pláč? Srdce mi bušilo jako splašené.

Zaklepala jsem. Dlouho nikdo neotvíral. Už jsem chtěla odejít, když se dveře pootevřely a vykoukl pan Novotný s podivným výrazem ve tváři.

„Dobrý večer… promiňte, že ruším… neslyšel jste v noci nějaké podivné zvuky? Mám pocit, že nám někdo ruší chůvičku,“ vyhrkla jsem.

„Ale kdepak,“ usmál se křečovitě. „Tady je klid.“

Chtěla jsem odejít, ale v tom jsem koutkem oka zahlédla za jeho zády blikající monitor – stejný jako máme my. A na něm… obraz našeho dětského pokoje.

„Co to…?“ vydechla jsem.

Pan Novotný zabouchl dveře dřív, než jsem stihla cokoli říct.

Utíkala jsem domů s třesoucíma se rukama. Zavolala jsem Petrovi i policii. Když přijeli, pan Novotný už byl pryč – jeho byt prázdný, monitor zmizel.

Ukázalo se, že pan Novotný byl bývalý technik a dokázal se napojit na signál naší chůvičky i dalších sousedů v domě. Policie našla u něj doma nahrávky z několika bytů – nejen našeho.

Byla to úleva i šok zároveň. Panelákem se rozšířila vlna strachu a nedůvěry. Sousedé si přestali půjčovat cukr i zdravit na chodbě. Já sama jsem dlouho nemohla spát – pokaždé když Filípek zamával do kamery, sevřelo mě u srdce.

Petr mě objal: „Už je to za námi.“ Ale já věděla, že pocit bezpečí je pryč.

Dnes už máme nový byt i jinou chůvičku – bez kamery a internetu. Ale někdy si říkám: Jak dobře vlastně známe své sousedy? A co všechno se může skrývat za zdmi obyčejného paneláku?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že je možné ještě někomu věřit?