Zklamaná: Darovaná půda a rodinná propast, kterou způsobila

„To nemyslíš vážně, Jitko! Ten pozemek měl zůstat v rodině,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet slova. Stála jsem v kuchyni, ruce se mi třásly a v hrudi mě pálila bolest, kterou jsem nečekala. Jitka se na mě podívala s ledovým klidem, který jsem u ní nikdy předtím neviděla. „Potřebujeme peníze, mami. S Honzou jsme se rozhodli. Je to naše věc.“

V tu chvíli se mi před očima promítl celý můj život. Tři roky uplynuly od chvíle, kdy mi zemřel manžel Petr. Tři roky, kdy jsem se snažila najít nový smysl života, kdy jsem se snažila nebýt na obtíž svému jedinému synovi a jeho ženě. Kdy jsem se snažila být jim oporou, i když jsem sama byla zlomená. Kdy jsem doufala, že když jim daruji kus naší rodinné půdy v Polabí, přiblížíme se k sobě. Že tam možná jednou postaví dům, kde budou běhat moje vnoučata.

Ale teď tu stojím a cítím, jak se mezi námi otevírá propast. „Mami, prosím tě, neber si to tak,“ ozval se Honza z obýváku. Jeho hlas byl unavený, skoro až odevzdaný. „My na ten dům stejně nemáme. A hypotéku nám nikdo nedá. Potřebujeme peníze na splácení dluhů.“

„Ale proč jste mi to neřekli dřív?“ vyhrkla jsem zoufale. „Myslela jsem, že ten pozemek pro vás něco znamená! Že je to kus našeho života…“

Jitka protočila oči. „Mami, je rok 2024. Doba je těžká. My nejsme jako vy s tátou, co jste si mohli stavět svépomocí a všechno zvládli. My máme jiné starosti.“

Zůstala jsem stát u kuchyňské linky a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Vzpomněla jsem si na všechny ty letní dny, kdy jsme s Petrem a malým Honzou jezdili na ten pozemek. Jak jsme tam sázeli stromy, jak jsme tam slavili Honzovy narozeniny pod širým nebem. Jak jsme snili o tom, že jednou bude ten kus země patřit našim dětem.

Teď je všechno pryč. Petr je mrtvý, Honza dospělý a já… já jsem jen stará ženská, která už asi ničemu nerozumí.

„A co když si to rozmyslíte?“ zkusila jsem ještě naposledy. „Co když budete chtít jednou stavět? Nebo co když budete litovat?“

Jitka zavrtěla hlavou. „Nebudeme litovat. Potřebujeme žít teď, ne snít o něčem, co možná nikdy nebude.“

Honza přišel do kuchyně a položil mi ruku na rameno. „Mami, prosím tě… Nech to být. Udělali jsme rozhodnutí.“

Cítila jsem jeho dotek, ale byl studený jako led. V tu chvíli jsem pochopila, že už nejsem součástí jejich světa.

Celou noc jsem nespala. Převalovala jsem se v posteli a v hlavě mi běžely vzpomínky i výčitky. Možná jsem byla naivní. Možná jsem měla být tvrdší a pozemek si nechat. Ale já chtěla jen udělat něco dobrého…

Ráno jsem šla do města pro rohlíky a potkala sousedku paní Novotnou. „Tak co, Jarmilo, jak se máš?“ zeptala se mile.

Chtěla jsem říct „dobře“, ale místo toho ze mě vypadlo: „Honza s Jitkou prodávají náš pozemek.“

Paní Novotná se zarazila. „To mě mrzí… Ale víš co? Dnešní mladí to mají těžké. Třeba jim to pomůže.“

Zamyslela jsem se nad jejími slovy. Možná má pravdu. Možná opravdu nevím, jaké to je být mladý v dnešní době – hypotéky nedostupné, práce nejistá, všechno drahé… Ale stejně mě to bolí.

Večer přišla Jitka sama. Sedla si ke mně do kuchyně a chvíli mlčela.

„Vím, že jsi zklamaná,“ řekla tiše. „Ale my fakt nemáme jinou možnost.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě viděla v jejích očích strach a únavu. „Jitko… já vás nechci soudit,“ zašeptala jsem. „Jen mě mrzí, že všechno staré mizí tak rychle…“

Jitka sklopila oči a odešla.

Dny plynuly a mezi námi viselo ticho jako těžký závoj. Honza už skoro nevolal, Jitka chodila jen zřídka.

Jednoho dne mi přišel dopis od realitní kanceláře – žádost o podpis kvůli převodu pozemku. Seděla jsem nad tím papírem dlouhé minuty a přemýšlela: Podepsat? Nepodepsat? Zabránit tomu? Ale co bych tím získala? Jen další hádky?

Nakonec jsem podepsala.

Když bylo vše hotovo, přišli Honza s Jitkou poděkovat.

„Mami… promiň,“ řekl Honza tiše.

Objala jsem ho a poprvé po dlouhé době mi po tváři stekla slza.

Teď sedím u okna svého bytu a dívám se na prázdnou zahradu za domem. Přemýšlím: Udělala jsem chybu? Měla jsem bojovat víc? Nebo je lepší pustit minulost a nechat děti žít po svém?

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že rodinné hodnoty mají ještě dnes cenu?