Rozvod, nebo zůstat? Když láska nestačí a strach vítězí

„Martine, prosím tě, kde jsi byl tak dlouho? Už jsem ti volala třikrát!“ ozvalo se hned, jak jsem otevřel dveře našeho bytu na pražském sídlišti. Jana stála v kuchyni, v ruce vařečku, oči rozšířené úzkostí. V tu chvíli jsem si zase uvědomil, jak hluboko jsme se dostali – a jak moc mě to dusí.

„Byl jsem jenom v práci, měli jsme poradu,“ odpověděl jsem unaveně a pověsil kabát. Věděl jsem, že to není pravda – poslední půlhodinu jsem seděl v autě před domem a přemýšlel, jestli mám vůbec sílu vejít dovnitř. Každý den je to stejné. Jana je na mně závislá, potřebuje mě ke každému rozhodnutí, ke každé větší i menší věci. A já už nemůžu.

Když jsme se před deseti lety poznali na festivalu v Karlových Varech, byla jiná. Smála se, byla spontánní, měla plány. Já tehdy pracoval v reklamní agentuře a ona studovala psychologii. Přitahovala mě její energie, její odvaha říkat věci naplno. Po dvou letech jsem ji požádal o ruku na Petříně – bylo to jako z filmu. Všichni nám říkali, jak jsme dokonalý pár.

Jenže pak přišla první rána: Jana nedokončila školu. Prý to nezvládá, prý je toho na ni moc. Začala být nejistá, uzavřená do sebe. Já ji podporoval, věřil jsem, že je to jen období. Ale místo toho se její závislost na mně prohlubovala. Každé rozhodnutí – od výběru jogurtu v obchodě po změnu práce – muselo projít přes mě. Když jsem měl služební cestu do Brna, volala mi i desetkrát denně.

„Martine, myslíš, že mám koupit ten modrý svetr? Nebo radši ten šedý?“ ptala se mě jednou v obchodě a já měl chuť křičet. Ale místo toho jsem se usmál a řekl: „Ten modrý ti sluší víc.“

Roky plynuly a já si začal uvědomovat, že už nežiju svůj život. Všechno se točilo kolem Jany – její nálady určovaly atmosféru doma, její úzkosti byly mými úzkostmi. Přátelé se mi začali vyhýbat, protože jsem nikdy neměl čas. Rodiče mi říkali, že bych měl být trpělivější, že Jana potřebuje oporu.

Jenže pak přišel zlom. Jednoho večera jsem seděl sám v obýváku a díval se na staré fotky z dovolené v Chorvatsku. Byli jsme tam šťastní – nebo jsem si to aspoň myslel. Najednou mi došlo, že už roky necítím radost. Že žiju jen ze setrvačnosti.

Začal jsem chodit na procházky sám, abych si utřídil myšlenky. Jednou jsem potkal starého kamaráda Tomáše z gymplu. „Ty vypadáš hrozně unaveně,“ řekl mi upřímně. „Co se děje?“

Nejdřív jsem mlžil, ale pak to ze mě vypadlo: „Mám pocit, že už nemůžu dál. Chci odejít od Jany… ale bojím se, že by to nezvládla.“

Tomáš mlčel a pak řekl: „A co ty? Ty to zvládáš?“

Ta otázka mě pronásledovala celé týdny. Každý večer jsem pozoroval Janu – jak nervózně kontroluje mobil, jestli jí někdo nepsal; jak se bojí jít sama nakoupit; jak se hroutí kvůli maličkostem. Věděl jsem, že kdybych odešel, zůstane sama ve svém světě strachu.

Jednou v noci jsem nemohl spát a slyšel Janu plakat v koupelně. Šel jsem za ní.

„Co se děje?“ zeptal jsem se tiše.

„Já… já mám pocit, že tě ztrácím,“ vzlykla.

Chtěl jsem jí říct pravdu – že už dlouho nejsem šťastný, že potřebuju změnu. Ale místo toho jsem ji objal a řekl: „Neboj se.“

Jenže strach zůstal ve mně. Strach z toho, co bude dál. Strach z toho, že když odejdu, budu za sobce; když zůstanu, budu žít život někoho jiného.

Začal jsem chodit k psychologovi. Poprvé v životě jsem mluvil o svých pocitech nahlas. „Máte právo na vlastní život,“ řekla mi doktorka Novotná. „Nemůžete nést odpovědnost za štěstí druhého člověka.“

Ale co když právě tohle je láska? Co když je moje povinnost být tu pro Janu?

Jednoho večera přišla Jana s tím, že by chtěla zkusit terapii pro páry. Souhlasil jsem – možná je to poslední šance něco změnit.

Na první hodině jsme seděli naproti sobě a terapeutka nás vyzvala: „Řekněte si navzájem jednu věc, kterou byste chtěli změnit.“

Jana řekla: „Chtěla bych být silnější.“

Já řekl: „Chtěl bych mít víc prostoru pro sebe.“

Bylo to poprvé za dlouhou dobu, kdy jsme byli upřímní.

Terapie nám pomohla pojmenovat věci nahlas – ale nevyřešila všechno. Jana začala chodit na individuální konzultace a pomalu se učila zvládat úzkosti sama. Já zase hledal cestu zpátky k sobě.

Ale otázka zůstává: Mám právo odejít? Nebo je správné vydržet a doufat?

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla města. Přemýšlím: Je větší odvaha odejít – nebo zůstat? Co byste udělali vy na mém místě?