Vyhodila jsem sestru s dětmi z bytu. Udělala jsem správnou věc?

„Klara, prosím tě, otevři! Vždyť venku prší a děti jsou promoklé!“ Aničin hlas se nesl přes dveře mého bytu na pražském sídlišti. Stála jsem na druhé straně, ruce se mi třásly a v hlavě mi hučelo. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem musela říct vlastní sestře ne.

Všechno začalo před měsícem. Anička mi volala z našeho rodného městečka na Vysočině. „Kláro, potřebuju pomoct. Malý Honzík musí na vyšetření do Motola a já nemám kde být. Prosím, můžeme u tebe pár dní přespat?“ Samozřejmě jsem souhlasila. Jsme přece rodina, ne?

První dny byly v pohodě. Děti si hrály v obýváku, Anička vařila polévky a večer jsme si povídaly o starých časech. Jenže pak se začaly dít věci, které mě zneklidnily. Anička si začala zvát návštěvy – kamarádky z vysoké, dokonce i bývalého přítele. Děti běhaly po bytě, hrály si na schovávanou mezi mými knihami a rozbily mi oblíbený hrnek po babičce.

„Ani, prosím tě, můžeš je trochu hlídat? Tohle je můj byt, mám tu svoje věci,“ řekla jsem jí jednou večer, když jsem našla pastelky rozmačkané v koberci.

„No tak, Klárko, jsou to jen děti! A já mám teď dost starostí s Honzíkem,“ odsekla mi unaveně.

Snažila jsem se být trpělivá. Ale když jsem přišla domů a našla cizího chlapa v koupelně, došla mi trpělivost. „Aničko, tohle už nejde! Domluvily jsme se na pár dnech a už jste tu skoro tři týdny. Navíc tu máš pořád někoho dalšího!“

„A co mám dělat? Nemám kam jít! Myslíš si, že mě to baví? Honzík je nemocný a ty mě tady vyhazuješ?“ rozkřikla se na mě.

Bylo mi jí líto. Ale zároveň jsem cítila vztek – na ni i na sebe. Proč mám být já ta špatná? Proč mám nést následky jejích rozhodnutí?

Další den jsem jí oznámila, že musí odejít do konce týdne. „Najdi si něco jiného, nebo běž do azylového domu. Já už to nezvládám.“

Anička sbalila věci a odešla s dětmi v dešti. Ještě dlouho jsem slyšela jejich kroky na chodbě a pláč malé Terezky.

Celou noc jsem nespala. V hlavě mi běžely výčitky: Jsem opravdu tak bezcitná? Měla jsem jí pomoct víc? Nebo jsem jen konečně nastavila hranice, které měla respektovat?

Druhý den mi volala máma. „Kláro, co jsi to udělala? Anička je zoufalá! Vždyť jste sestry!“

„Mami, já už nemohla dál…“ hlas se mi zlomil.

Týdny plynuly a naše rodina se rozdělila na dva tábory. Jedni mě odsuzovali za bezcitnost, druzí chápali mou potřebu soukromí. Sama nevím, kde je pravda.

Někdy večer sedím u okna a přemýšlím: Udělala bych to znovu? Nebo bych měla být víc tolerantní? Jak byste se zachovali vy? Je správné chránit své hranice i za cenu rodinných vztahů?