Musela jsem vyhodit dceru a zetě z domu. Chtěla jsem jen pomoci, ale zůstala jsem na okraji: Pohostinnost, která se obrátila proti mně

„Mami, prosím tě, musíme s Petrem na čas k tobě. Je to jen na pár týdnů, než najdeme něco vlastního. Petr přišel o práci a já… prostě to teď sama neutáhnu.“

Ta slova mi rezonují v hlavě už měsíce. Seděla jsem tehdy u kuchyňského stolu, ruce se mi třásly a srdce mi bušilo až v krku. Agnieszka – moje jediná dcera, moje všechno – volala o pomoc. Jak bych mohla odmítnout? Vždyť jsem tu pro ni byla vždycky. Od smrti Karla žiju sama v našem malém bytě na Slovanech v Plzni. Mám svůj klid, svoje knihy, ráno si vařím kávu a poslouchám rádio. Nikdy jsem si nestěžovala na samotu, naučila jsem se ji mít ráda. Ale když mi zavolala Agnieszka, ani na vteřinu mě nenapadlo říct ne.

Přijeli už za dva dny. Petr byl tichý, pohublý, oči měl zarudlé od nevyspání. Agnieszka se snažila usmívat, ale viděla jsem, jak je vyčerpaná. Připravila jsem jim pokoj po Karlovi, povlékla čisté povlečení a uvařila jejich oblíbenou čočkovou polévku. První večer jsme seděli u stolu, povídali si o všem možném a já měla pocit, že jsme zase rodina.

Jenže týdny ubíhaly a místo vděčnosti jsem začala cítit napětí. Petr celé dny seděl u počítače v obýváku, rozesílal životopisy a nadával na celý svět. Agnieszka chodila domů pozdě z práce, byla podrážděná a často se mnou ani nepromluvila. Začali si dělat v bytě „po svém“ – přestavěli nábytek v kuchyni, koupili si vlastní kávovar a moje staré rádio odsunuli do kouta.

Jednoho večera jsem přišla domů z návštěvy u sousedky a našla jsem v kuchyni cizí lidi – Petr pozval své kamarády na pivo. Všude byl hluk, smích, prázdné lahve na stole. „Mami, snad ti to nevadí,“ řekla Agnieszka otráveně, když viděla můj výraz. „Jsme tu přece jen na chvíli.“

Začala jsem se cítit jako host ve vlastním domě. Moje ranní rituály zmizely – Petr spal do deseti a já se bála pustit rádio, abych ho nevzbudila. V lednici mi mizely potraviny, někdy i moje oblíbené jogurty nebo sýr. Když jsem něco řekla, Agnieszka protočila oči: „Mami, vždyť je to jen jídlo.“

Jednou večer jsem zaslechla jejich hádku za zavřenými dveřmi: „Tvoje máma je nemožná! Pořád něco řeší, nemůžu tu vydržet!“ slyšela jsem Petra. „Tak si najdi práci a půjdeme pryč!“ syčela Agnieszka.

Cítila jsem se ponížená a zbytečná. Přestala jsem zvát kamarádky na návštěvu – styděla jsem se za ten chaos doma. Když jsem jednou chtěla jít spát dřív, Petr mi řekl: „Můžeme být vzhůru ještě chvíli? Máme rozkoukaný film.“

Začala jsem být nervózní, podrážděná, špatně jsem spala. Jednoho rána jsem nenašla v peněžence tisícovku, kterou jsem si schovala na nákup. Nechtěla jsem nikoho obviňovat, ale když jsem se zeptala Agnieszky, jen pokrčila rameny: „Nevím o tom.“

Toho večera jsem seděla v kuchyni a brečela do hrníčku s čajem. Najednou přišla Agnieszka: „Mami, co ti je?“

„Tohle už není můj domov,“ zašeptala jsem. „Cítím se tu jako cizí.“

Agnieszka jen mlčela. Petr přišel za ní: „Co zase řeší?“

V tu chvíli ve mně něco prasklo.

„Musíte odejít,“ řekla jsem tiše, ale pevně. „Dala jsem vám všechno, co mám – střechu nad hlavou, jídlo, klid… Ale já už nemůžu dál.“

Agnieszka zbledla: „Mami… to nemyslíš vážně.“

„Myslím,“ odpověděla jsem.

Druhý den ráno sbalili věci a odešli beze slova rozloučení. Bylo mi zle od žaludku i od srdce. Celý den jsem seděla u okna a dívala se ven – pršelo a já měla pocit, že prší i uvnitř mě.

Od té doby je ticho ještě hlubší než dřív. Občas mi Agnieszka napíše strohou zprávu – že žijí u kamarádky, že Petr má brigádu. Ale vztah mezi námi je jiný. Bolí mě to.

Někdy přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem být trpělivější? Nebo je někdy nutné chránit svůj vlastní domov i za cenu rodinného rozkolu?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné znovu najít cestu k vlastnímu dítěti po takové zradě?