Mezi dvěma světy: Když musím volit mezi dcerou a otčímem

„Mami, proč musíme zase k dědovi? On je na mě vždycky tak zlý…“ Anička se na mě dívá s očima plnýma nevole, zatímco já zoufale hledám klíče od auta. Je sobota ráno a já už vím, že to bude další den plný kompromisů, výčitek a ticha.

Když jsme dorazily do vesnice, kde žije můj otčím Karel, bylo to jako vstoupit do jiného světa. Dům na kraji lesa, kdysi hrdý a plný života, teď připomíná spíš kulisu z hororu. Omítka opadává, plot je polámaný a zahrada zarostlá plevelem. Karel sedí na lavici před domem, zabalený v starém svetru, oči upřené do prázdna.

„Ahoj Karle,“ pozdravím ho tiše. Anička se schovává za mě.

„Zase jsi přijela pozdě,“ zavrčí. „Kdybych čekal na tebe, tak už jsem dávno po smrti.“

Cítím, jak mi v hrudi narůstá hněv i lítost zároveň. Vím, že je starý a osamělý, ale proč musí být tak krutý? V kuchyni je cítit zatuchlina a na stole leží nedojedený chléb s plesnivou kůrkou.

„Karle, nemůžeš tu takhle žít. Potřebuješ pomoc,“ začnu opatrně.

„Já žádnou pomoc nepotřebuju! Jenom mě chcete odtud vystrnadit! Do žádného domova nejdu!“ jeho hlas se třese vztekem i strachem.

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem byla malá. Karel přišel do našeho života po smrti mého otce. Nebyl zlý člověk, jen tvrdý a uzavřený. Nikdy jsme si nebyli blízcí, ale po mámině smrti jsem zůstala jediná, kdo mu zbyl.

„Mami, já chci domů,“ špitne Anička.

„Ještě chvíli vydrž, zlatíčko,“ pohladím ji po vlasech a snažím se uklidnit vlastní třesoucí se ruce.

Začnu uklízet kuchyň, myju nádobí a snažím se ignorovat Karlovy pohledy. V hlavě mi běží seznam povinností: práce, škola, domácnost… A teď ještě on.

Po obědě sedíme všichni tři u stolu. Karel mlčí, Anička si kreslí na ubrousek a já přemýšlím, jak začít rozhovor o domově důchodců znovu.

„Karle… V domově by ses měl dobře. Nemusel bys tu být sám. Měl bys tam kamarády, péči…“

Najednou se rozpláče. Poprvé v životě vidím toho tvrdého chlapa brečet jako dítě.

„Já už nic nechci… Jenom abyste mě nechali tady dožít…“

Cítím vinu jako kámen na hrudi. Co když ho opravdu zradím? Ale co moje dcera? Co já?

Večer doma Anička usíná a já sedím v kuchyni nad hrnkem studeného čaje.

Telefon zvoní. Je to sousedka z vesnice.

„Dobrý večer, paní Novotná… Karel dneska upadl na zahradě. Pomohli jsme mu vstát, ale měl byste s tím něco dělat.“

Znovu ta tíha rozhodnutí. Mám ho nechat žít v domě plném nebezpečí? Nebo ho donutit odejít tam, kam nechce?

Další den jedu za Karlem sama. Sedí v křesle a dívá se do prázdna.

„Karle… Já už to sama nezvládám. Mám práci, Aničku… Nemůžu tu být každý den.“

Mlčí dlouho.

„Tak mě nech umřít tady,“ řekne nakonec tiše.

Odcházím ven a brečím do dlaní. Nikdo mě na tohle nepřipravil. Nikdo mi neřekl, že budu muset volit mezi dítětem a člověkem, který mě nikdy úplně nepřijal za svou.

Doma mi Anička podává obrázek: „To je děda v domečku. A my dvě vedle něj.“

Dívám se na ten obrázek a ptám se sama sebe: Je správné obětovat vlastní život pro někoho, kdo už nechce žít jinak? Nebo mám právo myslet i na sebe a svou dceru?

Co byste udělali vy? Jak byste se rozhodli mezi povinností a vlastním štěstím?