Tajná pomoc od tchyně: Když rodina rozděluje i spojuje

„Lucie, prosím tě, už zase jsi zapomněla koupit mléko? Co tady celý den děláš?“ Petrův hlas se nesl kuchyní jako studený vítr. Stála jsem u dřezu, ruce ponořené v horké vodě, a cítila, jak mi v hrudi narůstá úzkost. V posledních měsících byl Petr podrážděný, unavený z práce a já měla pocit, že se mu vzdalujeme.

„Promiň, dneska jsem měla hodně práce,“ špitla jsem. Věděla jsem, že to není pravda. Práce jsem měla stejně jako jindy, ale poslední dobou jsem byla tak vyčerpaná, že jsem zapomínala i na ty nejjednodušší věci.

Petr jen mávl rukou a odešel do obýváku. Slyšela jsem, jak zapíná televizi. V tu chvíli mi zazvonil mobil. Na displeji svítilo: Jana Tchyně.

„Ahoj Lucinko, jak se máš?“ ozvalo se z telefonu. Její hlas byl vždycky laskavý, ale dnes v něm bylo něco víc – starost.

„Jano, já… já nevím. Poslední dobou je toho na mě moc. Petr je pořád pryč nebo protivný, v práci mi hrozí výpověď a…“ hlas se mi zlomil.

„Lucie, přijď zítra ke mně na kávu. Něco vymyslíme,“ řekla rozhodně.

Druhý den jsem seděla v její kuchyni a popíjela silnou kávu. Jana mě pozorovala svýma modrýma očima a já jí vyprávěla všechno – o strachu z výpovědi, o tom, jak se s Petrem míjíme, o únavě i o tom, že už nevím, kde brát sílu.

„Lucie, já ti pomůžu. Znám jednoho známého na personálním oddělení u vás ve firmě. Zkusím zařídit, aby tě nepropustili,“ řekla tiše.

„Ale to přece nejde… Petr by to nesnesl. Nikdy by mi neodpustil, že jsem tě do toho zatáhla,“ namítla jsem.

„Neboj se. Petr se to nedozví. Bude to naše malé tajemství.“

Souhlasila jsem. Byla jsem zoufalá a potřebovala pomoc. Jana slovo dodržela – za pár dní mi šéf oznámil, že místo zůstává moje. Byla jsem šťastná a vděčná.

Jenže štěstí netrvalo dlouho. Petr začal být ještě podrážděnější. Jednou večer přišel domů dřív a zaslechl mě, jak s Janou po telefonu děkuji za pomoc.

„Co to má znamenat?“ vyjel na mě. „Ty jsi šla za mojí matkou? Ty jsi ji zatáhla do našich problémů?“

Zrudla jsem studem i vztekem. „Potřebovala jsem pomoc! Ty jsi tu nebyl! Nezajímalo tě to!“

Petr mlčel dlouho. Pak jen tiše řekl: „Tohle jsi neměla dělat. Zradila jsi mě.“

Od té chvíle mezi námi vyrostla zeď. Petr se odstěhoval do pokoje pro hosty a doma bylo ticho jako v hrobě. Jana mi volala každý den a snažila se nás usmířit, ale Petr byl neoblomný.

Jednoho večera přišla Jana k nám domů. Seděli jsme u stolu všichni tři – já, Petr i ona.

„Petře,“ začala Jana tiše, „Lucie potřebovala pomoc a ty jsi tu nebyl. Nevyčítej jí to.“

Petr se na ni podíval s bolestí v očích: „Mami, tys mi nikdy nevěřila, že zvládnu být dobrý manžel. Vždycky jsi stála na její straně.“

Jana se rozplakala: „Já vás oba miluju! Jen nechci vidět vaši rodinu rozpadnout.“

V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o mě a Petra – ale o celou naši rodinu. O vztahy mezi matkou a synem, mezi snachou a tchyní, o důvěru a zradu.

Dny plynuly a napětí neustupovalo. Petr byl stále uzavřenější a já zoufale hledala cestu zpět k němu. Jednou večer jsem našla odvahu a zaklepala na dveře jeho pokoje.

„Petře… můžeme si promluvit?“

Mlčky přikývl.

„Vím, že jsem udělala chybu. Ale byla jsem zoufalá a bála se ti to říct. Nechtěla jsem tě zranit ani ponížit…“

Petr sklopil oči: „Já vím… Ale bolí mě to.“

Seděli jsme vedle sebe dlouho beze slov. Nakonec Petr řekl: „Nevím, jestli ti ještě dokážu věřit.“

A tak jsme žili dál – vedle sebe, ale každý sám. Jana se snažila být mostem mezi námi, ale někdy ani láska matky nestačí.

Dnes večer sedím u okna našeho bytu na Žižkově a přemýšlím: Udělala jsem správně? Měla jsem přijmout pomoc od Jany? Nebo bych měla všechno zvládnout sama? A co je vlastně větší zrada – tajná pomoc nebo lhostejnost toho druhého?

Co byste udělali vy na mém místě? Je možné zachránit vztah po takové ztrátě důvěry?