Tchyně měla klíče od našeho bytu a manžel se jí bál říct ne. Až jednou našel doma sbalenou tašku

Klíč se otočil v zámku právě ve chvíli, kdy jsem v koupelně drhla pozvracené dětské pyžamo. Dvouletý Matěj mi visel na noze, z obýváku se ozýval kašel naší Aničky a já podle zvuku igelitové tašky poznala, že tchyně zase přinesla nákup. Bez zavolání. Potřetí ten týden.

„Tady je ale vzduch,“ uslyšela jsem Věru. Hned nato otevřela okno vedle nemocné dcery.

Vyšla jsem z koupelny s mokrými rukávy.

„Prosím tě, zavři to. Anička má horečku.“

„Právě proto se musí větrat. A proč je ještě v pyžamu? Je skoro jedenáct.“

Neodpověděla jsem. Od půl čtvrté ráno jsem nespala. Na lince stál můj studený čaj a rohlík, ze kterého jsem stihla ukousnout jednou.

Tchán Josef mezitím zvedl ze země kostku a významně ji položil na stůl.

„Člověk by tu šlápl na všechno možné.“

V našem bytě byli sotva dvě minuty.

S Petrem jsme spláceli hypotéku na třípokojový byt na kraji Pardubic. Jeho rodiče nám při koupi půjčili dvě stě tisíc. Každý měsíc jsme jim posílali čtyři tisíce, i když po rodičovské a Petrově výplatě ze skladu někdy nezbývalo skoro nic.

Klíče dostali pro případ nouze.

Jenže nouzí se postupně stalo všechno. Sleva na máslo. Josefova potřeba zkontrolovat kohoutek. Věřino přesvědčení, že určitě potřebuju pomoct.

Pomoc vypadala tak, že přerovnala dětem skříň a potom Petrovi oznámila, že nemají pořádné oblečení.

Zkoušela jsem ho prosit večer, když děti usnuly.

„Stačilo by, kdyby předem zavolali.“

„Vždyť ti vozí jídlo, Lenko.“

„Já nepotřebuju další jogurty. Potřebuju vědět, kdo mi přijde domů.“

Petr si promnul čelo.

„Promluvím s nimi. Jen z toho prosím nedělej válku.“

Nikdy jsem neslyšela, že by s nimi opravdu mluvil. Zato jsem čím dál častěji slyšela, že jeho máma to s malými dětmi zvládala i bez sušičky.

To odpoledne přišel Petr dřív. Věra právě nutila Aničku dojíst polévku. Dcera plakala, že ji bolí břicho.

„Nech ji, prosím,“ řekla jsem.

„Když ustoupíš pokaždé, bude s tebou cvičit celý život.“

Vzala jsem Aničce lžíci z ruky. Věra ji položila zpátky před ni.

„Nediv se, že tě děti neposlouchají. Ty vlastně nevíš, co s nimi.“

Podívala jsem se na Petra. Stál u lednice a pomalu si sundával bundu.

„Řekni něco,“ požádala jsem ho.

„Mami to nemyslí zle.“

Anička se dívala střídavě na mě a na babičku. V tu chvíli mě nejvíc bolelo, že to všechno slyší.

Poslala jsem Petra s dětmi do pokojíčku a požádala jeho rodiče, aby odešli.

Věra zbledla.

„Tak takhle se nám odvděčíte?“

Josef cestou ke dveřím připomněl půjčku. Petr mlčel. Zase.

Když za nimi zaklaplo, třásly se mi ruce tak, že jsem nedokázala zavřít krabičku s lékem.

Večer jsme se pohádali poprvé tak, že Petr zavřel okno, aby nás nebylo slyšet na sídliště.

„Já přece nemůžu mámě zakázat chodit za vnoučaty!“

„To po tobě nikdo nechce!“

„Tak co chceš? Abych kvůli každé poznámce dělal rozvrat v rodině?“

Položila jsem na postel tašku. Dala jsem do ní dětem pyžama a sobě prádlo.

„Co to děláš?“

„Zítra pojedu na pár dní k sestře. Potřebuju se vyspat někde, kde nemusím čekat, kdo odemkne.“

Sedl si na kraj postele.

„Kvůli návštěvám?“

„Kvůli tomu, že mě necháváš samotnou, i když stojíš vedle mě.“

Dlouho bylo ticho. Pak přiznal, že se bojí matčina pláče a otcových výčitek. Že jim pořád připadá něco dlužen.

„Peníze vracíme,“ řekla jsem. „Ale já už jim nemůžu splácet i každou sobotu.“

Druhý den zavolal rodičům. Seděla jsem vedle něj, ale mluvil sám.

Řekl jim, že návštěvy budou jen po předchozí domluvě. Že zazvoní a počkají, až otevřeme. A že o dětech rozhodujeme my dva. Připomínky mohou říct nám, ne je pronášet před nimi.

Nakonec požádal o vrácení klíčů.

Věra se rozplakala. Josef řekl, že ho mám pěkně pod pantoflem.

Petr zbledl, ale neustoupil.

„Tati, říkám vám to já. Takhle už doma žít nechceme.“

Dva týdny nepřišli. Petr byl zamlklý a já měla občas nutkání zavolat Věře a všechno uhladit. Jen aby byl pokoj. Nezavolala jsem.

Pak přišla zpráva, jestli můžou v neděli přinést dětem koláč. Domluvili jsme se na třetí.

Když zazvonili, Petr se na mě podíval. Poprvé jsem nemusela vysvětlovat, proč mi na obyčejném zvonku tolik záleží.

Pořád mě mrzí, kam až jsme museli dojít, aby mě slyšel. Opravdu musí člověk začít balit, aby jeho prosba přestala být považovaná za přehánění?