Manželův bratr se k nám nastěhoval na tři týdny. Po čtyřech měsících jsem balila děti a manžel musel konečně rozhodnout

Našla jsem sedmiletou Terezku sedět na studené dlažbě před koupelnou. Bylo půl druhé ráno a ona si oběma rukama tiskla uši. Z obýváku duněla televize. Manželův bratr Radek tam s kamarádem sledoval nějaké zápasy a na našem konferenčním stolku stály plechovky od piva.

Dcera zvedla hlavu.

„Mami, já zítra zase usnu ve škole.“

To slovo zase mě bodlo víc než všechno ostatní.

Pavel měl noční. Vzala jsem Terezku do náruče, odnesla ji do ložnice a šla vypnout televizi.

Radek mi chytil ovladač.

„Klid, vždyť už končíme.“

„Tvůj kamarád teď odejde. A ty půjdeš spát.“

Podíval se na mě, jako bych byla návštěva já.

„Brácha s tím problém nemá.“

Před čtyřmi měsíci přitom mělo jít o tři týdny.

Radkovi bylo šestatřicet. Přišel o práci ve skladu a potom i o podnájem. Tchyně Jaroslava zavolala Pavlovi v neděli během oběda. Seděl vedle mě, mobil položený mezi talíři.

„Přece ho nenecháš pod mostem. Máte tři pokoje.“

Měli jsme tři pokoje, dvě děti a hypotéku. Já pracovala ve školní jídelně, Pavel střídal směny ve výrobě. Každý nečekaný výdaj znamenal večer s kalkulačkou.

Navrhla jsem měsíc, příspěvek na jídlo a jasná pravidla. Pavel kýval. Jenže když Radek přijel, řekl mu mezi dveřmi:

„Buď v klidu, nějak to vyřešíme.“

A bylo. Moje podmínky zůstaly viset někde na chodbě.

Radek spal v obýváku, zatímco my kolem něj ráno potichu chodili. Nádobí nechával ve dřezu. Prádlo házel k našemu. Když jsem ho požádala, aby aspoň vynesl koš, řekl, že není malej.

Peníze nepřinesl žádné.

Jednou jsem večer našla prázdnou krabičku, ve které měl Ondřej svačinu na školní výlet. Radek ji snědl u počítače.

„Tak mu namaž něco jinýho,“ utrousil.

Stála jsem před lednicí a brečela. Kvůli dvěma rohlíkům. Teda nejen kvůli nim.

Pavel mě nejdřív konejšil.

„On se musí trochu sebrat. Nechci na něj ještě tlačit.“

„A na mě tlačit můžeš?“

Neodpověděl. Začal rovnat boty, které vůbec nepotřebovaly rovnat.

Tchyně u nás mezitím bývala každou sobotu. Radkovi přinesla řízky, mně radu, že mám být trpělivější.

„Rodina si pomáhá, Lenko.“

Když jsem se zeptala, proč tedy nemůže bydlet u ní, sevřela kabelku na klíně.

„Víš přece, že mám malý byt. A svůj věk.“

Její klid byl důležitý. Náš zřejmě ne.

Po té noci s Terezkou jsem už ráno nešla spát, přestože byla sobota. Vytáhla jsem kufr a začala skládat dětské oblečení.

Pavel přišel z noční a zůstal stát ve dveřích.

„Co to děláš?“

„Na týden můžeme k mojí mámě. Pak budu hledat nájem.“

„Kvůli jedný blbý noci?“

Podala jsem mu telefon. Byla v něm zpráva od třídní učitelky. Terezka v hodinách usínala, poslední dobou byla plačtivá. Zpráva přišla už ve středu. Pavel ji tehdy odbyl tím, že děti občas ponocují.

Tentokrát si sedl na postel.

„Proč jsi mi neřekla, že je to takhle špatný?“

„Říkala. Jen jsem u toho neměla sbalený kufr.“

Dlouho mlčel. Z kuchyně bylo slyšet, jak Radek otevírá lednici.

Pavel za ním odešel. Poprvé jsem neslyšela uklidňování.

„Do příští neděle se odstěhuješ. Pomůžu ti najít ubytovnu. Ale tady končíš.“

Radek praštil hrnkem o linku.

„Takže si vybereš ji?“

„Vybírám si taky sebe. A děti.“

Odpoledne dorazila Jaroslava. Radek jí samozřejmě zavolal dřív, než si vůbec začal hledat bydlení.

„Tohle tatínkovi nemusíš dělat,“ řekla Pavlovi. Jejich táta zemřel před dvěma lety.

Pavel zbledl. Už jsem čekala, že ustoupí.

„Mami, tátu do toho netahej. Radek tu dostal čtyři měsíce. Lenka s dětmi kvůli tomu odejít nemusí.“

Tchyně se na mě ani nepodívala.

Následující týden byl příšerný. Radek bouchal dveřmi, u jídla mlčel. Jednou přiznal, že se stydí chodit na pohovory, protože poslední práci ztratil vlastní vinou. Bylo mi ho líto. Jenže tím nezmizelo všechno, co se u nás dělo.

Pavel mu našel pokoj na ubytovně u nádraží a pomohl odpovědět na nabídku práce. Zaplatili jsme první týden, na další výdaje jsme mu už nepřispěli.

V neděli Radek odvezl poslední tašku. Klíče položil na botník bez rozloučení.

Večer si Terezka přinesla do obýváku pastelky.

„Už tady můžeme být?“

Pavel si k ní sedl na koberec. Já ještě chvíli stála ve dveřích.

Dodnes mě mrzí, že jsem musela vytáhnout kufr, aby mě manžel slyšel. Opravdu je člověk bezcitný, když už nechce pomáhat na úkor vlastních dětí?