Jmenuji se Iva a před pěti lety jsem jako studentka v Brně nečekaně porodila syna Matěje. Svěřila jsem ho rodičům, protože jsem věřila, že na něj budu mít čas později, ale osud rozhodl jinak. Až po tragické nehodě jsem pochopila, co znamená být matkou a jak hluboká je bolest ztráty.
Kdysi jsem byla středem každé oslavy, dnes na své narozeniny sedím sama v kuchyni a čekám na zprávu, která nepřijde. Moje rodina se rozpadla kvůli starým křivdám a přátelé se rozprchli do svých životů, zatímco já zůstala v malém městě s pocitem, že už nikoho nezajímám. Vyprávím svůj příběh o ztrátě, tichu a touze po blízkosti, kterou možná znáte i vy.
Jsem Petr, čtyřicetiletý ovdovělý otec čtyř dětí. Jednoho večera jsem musel učinit rozhodnutí, které mi obrátilo život naruby a postavilo mě před soud. Teď se ptám sám sebe, kde je hranice mezi lidskou chybou a skutečným selháním.
Deset let jsem žila v nejistotě a bolesti poté, co můj manžel Jakub beze stopy zmizel. Když se nečekaně objevil na prahu našeho bytu, musela jsem čelit nejen svému hněvu a strachu, ale i naději, která ve mně nikdy úplně nevyhasla. Toto je příběh o zradě, odpuštění a síle, kterou v sobě objevíme, když nás život postaví před nemožné volby.
Všechno se změnilo tu noc, kdy táta odešel. Zůstala jsem mezi bolestí mámy, mlčením své sestry a vlastní zmateností, zatímco jsem se snažila pochopit, jak žít dál, když se rodina v jediném večeru rozpadne. Toto je můj příběh o ztrátě, vzteku a hledání nového smyslu v životě, který už nikdy nebude stejný.
Jsem Jana a přišla jsem o svého tříletého syna Matěje během několika minut nepozornosti. Můj příběh je o vině, bolesti a nekonečné touze vrátit čas. Sdílím ho, protože doufám, že někomu otevře oči a pomůže pochopit, jak křehký je život.
Jmenuji se Lucie a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem stála v obýváku a snažila se přesvědčit svého manžela Gabriela, aby pozval své rodiče na naši svatbu. Jeho odmítnutí mě bolelo, protože jsem věděla, jak důležité je rodinu držet pohromadě. Teď, když je všechno za námi, si kladu otázku, jestli jsme opravdu udělali správné rozhodnutí.
Jmenuji se Klára a celý můj svět se změnil, když se moje nejlepší kamarádka Jana stala matkou. Najednou jsem měla pocit, že jsem pro ni jen stínem minulosti, zatímco ona se ztrácela v novém světě plném plenek a dětského pláče. Příběh o tom, jak mateřství může prověřit i ta nejpevnější přátelství a jak těžké je najít cestu zpět k sobě.
Jmenuji se Ivana a nikdy nezapomenu na den, kdy jsem musela pustit ruku své dvouleté dcery Aničky. V nemocničním pokoji, obklopená sestrami, které tiše zpívaly ‚Prší, prší‘, jsem čelila nejtěžšímu rozhodnutí svého života – darovat Aniččiny orgány jiným dětem. Tento příběh je o bolesti, lásce a odvaze, o které jsem netušila, že ji v sobě mám.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že budu psát dopis svému nevlastnímu otci. Když mi bylo deset, můj biologický táta nás opustil a já jsem zůstala s mámou a prázdnotou v srdci. Ale pak přišel Petr, muž, kterého jsem dlouho odmítala přijmout, a změnil celý můj život.
Když se do bytu vedle nastěhovali Tomáš a Lucie, nikdy by mě nenapadlo, že se z nás stanou víc než jen sousedé. Společně jsme čelili životním zkouškám, hádkám i radostem, až jsme si byli blíž než vlastní rodina. Tento příběh je o tom, jak opravdové přátelství může vyrůst tam, kde ho nejméně čekáte.
Můj muž Karel odmítl pozvat své rodiče na naši svatbu. Snažila jsem se mu vysvětlit, že jednou toho bude litovat, ale jeho zranění bylo hlubší, než jsem tušila. Teprve když bylo pozdě, pochopil, co všechno jsme ztratili.
