Jmenuji se Zuzana a už roky žiju v nekonečném kolotoči vaření pro svého manžela Davida, který odmítá jíst cokoli, co není čerstvě připravené. Každé ráno vstávám dřív než všichni ostatní, po práci spěchám domů, abych znovu stála u plotny, a přitom se cítím stále unavenější a nepochopená. Začínám si klást otázku, jestli je tohle opravdu život, který jsem chtěla, a kde v tom všem vlastně jsem já sama.
Začalo to křikem z kuchyně, když jsem zjistila, že má dcera Lucie má porodní bolesti, ale místo toho, aby jela do porodnice, vařila večeři pro svého manžela. Její manželství s Tomášem mě vždycky znepokojovalo, protože Lucie se mu podřizovala až příliš. Tento den změnil nejen její život, ale i můj pohled na to, co znamená být matkou a ženou v české rodině.
Všechno se změnilo jedním jediným večerem, kdy mi Petr oznámil, že podle něj – a jeho maminky – nejsem dost dobrá hospodyně. Od té chvíle jsem začala pochybovat o sobě, o našem vztahu i o tom, kde končí láska a začíná sebeobětování. Teď stojím na rozcestí a ptám se sama sebe: mám ještě bojovat, nebo už je čas odejít?
