Po dvaceti letech v zahraničí jsem se vrátil domů, abych zjistil, že má rodina už není taková, jakou jsem si ji pamatoval. Můj zeť Tomáš, poháněný chamtivostí, rozdmýchal napětí, které vyvrcholilo po narozeninách mé vnučky Klárky. Tato zkušenost mě donutila přehodnotit, co vlastně znamená rodina a jak moc nás mohou peníze změnit.
Celý život jsem žil ve stínu otcovy lhostejnosti. Teď, když se objevil na prahu mého bytu a prosí mě o odpuštění, nevím, jestli to dokážu. Je možné překonat roky bolesti a najít v sobě sílu odpustit?
Jmenuji se Petra a žiju v malém bytě na pražském sídlišti se svým mužem Tomášem a dvěma dětmi. Moje tchyně, paní Věra, neustále vypráví, jak moc jí chybí vnoučata, ale když ji potřebujeme, vždycky má nějakou výmluvu. Tahle situace mě užírá a nutí mě přemýšlet, co je vlastně pravda a co jen prázdná slova.
V den svých narozenin jsem dostala od svého přítele Tomáše ručně vyrobený dárek, který mě místo radosti naplnil zklamáním. Moje reakce vyvolala hádku, která otřásla naším vztahem i rodinou. Teď se ptám sama sebe, jestli jsem nebyla příliš krutá a jestli lze některé věci vzít zpět.
Jsem Jana a s manželem jsme celý život šetřili, abychom našemu synovi Petrovi dali dobrý příklad. Teď ale sledujeme, jak on a jeho žena Lucie rozhazují peníze za zbytečnosti a stěžují si, že si nikdy nekoupí vlastní byt. Cítím smutek, vinu i vztek – a ptám se sama sebe, kde jsme jako rodiče selhali.
Jsem Marie, babička malého Filípka. Můj vztah s nevěstou Lenkou je napjatý, protože odmítá, abych vnukovi dávala hračky, a místo toho chce jen peníze. Tato situace mě bolí a nutí přemýšlet, co vlastně znamená být rodinou.
Jednoho deštivého večera jsem stál před dveřmi bytu své bývalé ženy a v ruce svíral kytici, kterou jsem koupil ve spěchu na rohu náměstí. V hlavě mi vířily vzpomínky na naši společnou minulost, na syna, kterého jsem opustil, i na mladou ženu, se kterou jsem si myslel, že začnu nový život. Teď stojím na rozcestí a nevím, jestli mám sílu napravit chyby, které jsem způsobil.
Jmenuji se Petra a poslední měsíce mě trápí, že moji tchán a tchyně dávají přednost svému novému autu před návštěvou našeho syna. Snažím se pochopit jejich motivy, ale cítím se zrazená a osamělá, když vidím, jak málo pro ně jejich vnouče znamená. V příběhu popisuji naše napjaté rozhovory, rodinné hádky i vlastní zoufalství, které mě nutí ptát se, co je v životě opravdu důležité.
Jednoho odpoledne jsem přišla domů a našla svou tchyni, jak drží fotku mého manžela jako miminka nad naším novorozeným synem. Tato scéna otevřela staré rány a vyvolala otázky o rodině, mateřství a o tom, komu vlastně naše děti patří. V příběhu se zamýšlím nad rolí babiček, rodinnými vztahy a tím, jak těžké je najít pochopení mezi generacemi.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, že se ocitnu v situaci, kdy mě vlastní manžel obviní z toho, že jsme na dně. Přitom to byl on, kdo mě přesvědčil, abychom měli třetí dítě. Teď se hádáme kvůli každé koruně a já nevím, jak dál.
Je tři ráno a já stojím v kuchyni, míchám guláš a snažím se utopit vzpomínky na svého bývalého manžela. V hlavě mi běží všechno, co mi udělal, jak mě zradil a jak jsem se z toho snažila dostat. Přemýšlím, jestli jsem někdy byla opravdu šťastná, nebo jsem jen hrála roli v jeho divadle.
Celý život jsem byla tlačena k dokonalosti, místo dětství jsem měla jen učení a povinnosti. Když jsem se po letech vrátila do rodného domu s nadějí na nový začátek, zjistila jsem, že staré rány se nezahojily. Můj příběh je o hledání domova, smíření a otázce, zda lze vůbec někdy uniknout stínu minulosti.
