Jmenuji se Tomáš a právě jsem zjistil, že lednice je zase prázdná, protože moje mladší sestra Jana se svými dětmi přišla na návštěvu a všechno snědli. Vztek a bezmoc mě nutí přemýšlet, proč vždycky musím být ten, kdo všechno zachraňuje, zatímco Jana nikdy nenese odpovědnost. Příběh o rodinných konfliktech, vyčerpání a hledání hranic mezi pomocí a vlastním životem.
Jmenuji se Kristýna a jednoho večera, když jsem se zhroutila v kuchyni s těžkými taškami, jsem si uvědomila, že už dál nechci žít život, který mě ničí. Práce, kterou jsem nenáviděla, mě pomalu zabíjela a doma mě čekalo jen ticho a nezájem. Rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu dělat kompromisy se svým štěstím – i kdybych měla všechno ztratit.
Jednoho rána jsem Martinu nechala na stole vzkaz a odjela do Brna. Byla jsem vyčerpaná z každodenní rutiny, z pocitu, že jsem jen služka a matka, ne žena. V příběhu popisuji svůj útěk, vnitřní boj i následné rodinné drama, které mě donutilo přehodnotit celý svůj život.
Jmenuji se Marie a už třetí rok žiji v domě svého syna a jeho rodiny na okraji Brna. Každý den bojuji s pocitem, že jsem jen služka, a přitom toužím po uznání a respektu. Můj příběh je o tom, jak těžké je najít rovnováhu mezi pomocí rodině a zachováním vlastní důstojnosti.
Jmenuji se Petra a poslední rok se můj život točí kolem neustálých telefonátů od mé tchyně, která nás s manželem každý víkend volá na pomoc. Cítím, jak se naše rodina rozpadá pod tlakem jejích očekávání, a zoufale hledám způsob, jak najít rovnováhu mezi pomocí a vlastním štěstím. Tento příběh je o odvaze postavit se za sebe, i když to znamená riskovat rodinné vztahy.
Bydlím v paneláku na pražském sídlišti a nečekaně jsem se ocitla v pasti dobrých úmyslů. Moje sousedka Jana si zvykla, že se postarám o jejího syna, když ona nestíhá, ale já už to nezvládám. Bojím se, že když jí řeknu pravdu, zničím naše sousedské vztahy.
Šest let jsem pečovala o babičku svého manžela, zatímco tchyně pracovala v zahraničí. Cítím se zrazená a využitá, protože jsem byla na všechno sama a nikdo mi nepomohl. Teď stojím na rozcestí a přemýšlím, jestli má smysl dál bojovat za naši rodinu.
Jsem Marie a stala jsem se babičkou, ale místo radosti cítím smutek a vyčerpání. Moje rodina mě bere jako samozřejmost a nikdo se mě neptá, co vlastně chci já. Sdílím svůj příběh, protože věřím, že nejsem jediná, kdo se cítí jako neplacená chůva místo milované babičky.
