Jmenuji se Magda a dnes vám vyprávím, jak jsem přišla o všechno, co jsem považovala za nejdůležitější, abych našla samu sebe. Prošla jsem peklem rodinných konfliktů, chudoby a samoty, ale nikdy jsem nedovolila, aby mi někdo vzal důstojnost. Je to příběh o tom, jak jsem v sobě našla sílu bojovat za svůj život a sny.
Jmenuji se Jana a celý život jsem byla ta, která nikdy neřekla ne. Můj byt v Praze se stal azylem pro rodinu i přátele, kteří mě brali jako samozřejmost. Teprve když jsem se psychicky zhroutila, pochopila jsem, že musím začít chránit sama sebe a říct dost.
Jmenuji se Hana a celý život jsem se snažila být tou dcerou, kterou si moje maminka Lenka přála. Nikdy jsem ale nebyla dost dobrá, ať už jsem se snažila sebevíc. V tomto příběhu vás provedu svým manželstvím, mateřstvím a bojem s očekáváními v české společnosti, kde ticho a nevyřčená slova bolí nejvíc.
Jmenuji se Lucie a nikdy jsem si nemyslela, že budu stát mezi svým mužem a jeho rodinou. Ale když jsem viděla, jak ho jejich neustálé stěžování a lenost ničí, musela jsem jednat. Dnes se ptám sama sebe, jestli jsem udělala správnou věc, i když vím, že jsme oba šťastnější.
Jmenuji se Jana a můj život se zlomil jedné deštivé noci, když mi manžel opět vyčetl, že doma nic nedělám. Roky jsem obětovala své sny a sebeúctu pro rodinu, až jsem se přestala poznávat v zrcadle. Toto je můj příběh bolesti, zrady, probuzení a otázky: Je možné znovu najít samu sebe, když vás všichni berou jako samozřejmost?
Všechno se změnilo během jedné večeře, kdy mi můj manžel Petr oznámil, že miluje jinou. Místo slz jsem odešla a začala hledat sama sebe, ale cesta k novému začátku mě zavedla do ještě větší temnoty. Teď stojím na rozcestí a ptám se sama sebe, jestli je možné znovu najít světlo, když už jednou zhaslo.
Všechno se změnilo jedním jediným večerem, kdy mi Petr oznámil, že podle něj – a jeho maminky – nejsem dost dobrá hospodyně. Od té chvíle jsem začala pochybovat o sobě, o našem vztahu i o tom, kde končí láska a začíná sebeobětování. Teď stojím na rozcestí a ptám se sama sebe: mám ještě bojovat, nebo už je čas odejít?
Dvanáct let žiju v manželství, kde peníze určují vše a já se ztrácím sama v sobě. Snažím se být dokonalou manželkou a matkou, ale uvnitř mě dusí prázdnota a bezmoc. Dnes stojím na rozcestí a přemýšlím, jestli mám ještě sílu najít cestu ke svobodě a vlastní hodnotě.
Jmenuji se Tereza, je mi 28 let a myslela jsem si, že mám život pevně v rukou. Po narození mé dcery se ale všechno obrátilo vzhůru nohama: partner mě opustil, tchyně mi zasahovala do výchovy a i nejbližší kamarádka mě zradila. Toto je příběh o tom, jak jsem se ztratila sama sobě – a možná zase našla cestu zpět.
Jmenuji se Ivana a roky jsem nesla tíhu celé rodiny na svých bedrech, zatímco můj manžel Petr si myslel, že stačí být jen fyzicky přítomen. Jednoho dne mě na Václavském náměstí veřejně oslovil pouliční hudebník a přiměl Petra, aby převzal část odpovědnosti. Tento okamžik spustil lavinu změn v našem domě i v mém nitru.
Jmenuji se Alena a v sedmdesáti letech jsem si uvědomila, že jsem celý život žila pro druhé – pro manžela, děti, rodiče. Teď, když jsem zůstala sama, mě tíží deprese a pocit promarněného času. Rozhodla jsem se ale, že ještě není pozdě začít žít pro sebe a hledat vlastní štěstí.
Stojím ve dveřích našeho bytu v Dejvicích, kufr v ruce, a cítím, jak se mi hroutí svět. Můj manžel Michal se změnil s každým dalším povýšením, a já jsem musela volit mezi vlastním štěstím a záchranou našeho manželství. Nakonec jsem zjistila, že někdy ani největší úspěch nedokáže zacelit prázdnotu, kterou zanechá ztracená láska.