V okamžiku, kdy jsem nejvíc potřebovala oporu, zůstala jsem sama. Otec mého dítěte si vybral jinou ženu a já musela čelit předsudkům společnosti i vlastním strachům. Dnes se ptám: Má cenu věřit v lásku, když tě nejvíc zradí?
Porod mého syna měl být nejšťastnějším okamžikem mého života, ale místo toho jsem čelila bolesti nejen fyzické, ale i duševní. Můj manžel Petr mě místo podpory zranil slovy i chováním, což mě donutilo přehodnotit náš vztah i samu sebe. Nakonec jsem v sobě našla sílu postavit se za sebe a změnit náš život navždy.
Jmenuji se Jana a vyprávím svůj příběh o tom, jak jsem v Ostravě musela čelit rodinným očekáváním, chudobě a osamělosti. Sama jsem vychovávala syna, zatímco mě opustili ti, od kterých jsem čekala lásku a podporu. Toto je moje zpověď a tichý výkřik pro všechny, kdo se cítí sami proti světu.
Nikdy jsem si nemyslela, že zůstanu sama s dětmi, ale když jsem porodila dvojčata, začal se kolem nás stahovat stín dávného rodinného tajemství. Bojovala jsem nejen s každodenními starostmi samoživitelky, ale i s nevyřčenými lžemi, které ohrožovaly naši budoucnost. Nakonec jsem musela najít odvahu postavit se minulosti a ochránit to nejcennější – své děti.
Všechno začalo jedním výkřikem mé tchyně, který otřásl mým světem. Musela jsem bojovat nejen o své příjmení, ale hlavně o právo být matkou svému synovi. V tomhle příběhu popisuji bolest, odmítnutí i sílu, kterou jsem v sobě našla, když se mi život rozpadal pod rukama.
Jsem Jana a přišla jsem o svého tříletého syna Matěje během několika minut nepozornosti. Můj příběh je o vině, bolesti a nekonečné touze vrátit čas. Sdílím ho, protože doufám, že někomu otevře oči a pomůže pochopit, jak křehký je život.
Jmenuji se Jana a žiju se svým synem v pražském paneláku. Vztah se sousedkou Lenkou, která mě začala využívat jako chůvu pro svou dceru, mě přivedl na pokraj sil. Toto je příběh o tom, jak jsem se naučila říkat ne, i když mě tížily výčitky, strach ze samoty a touha po uznání.
Jmenuji se Petra a nikdy jsem si nemyslela, že budu bojovat s vlastními emocemi kvůli dítěti svého snoubence. Můj příběh je o tom, jak těžké je přijmout cizí dítě jako vlastní, když vás svírá žárlivost, nejistota a strach z budoucnosti. Sdílím své pochyby, hádky i malé vítězství v naději, že v tom nejsem sama.
Jsem Jana a celý život jsem se snažila být pilířem své rodiny. Přesto jsem se jednoho dne ocitla na okraji, neviditelná pro svého manžela i děti, a začala jsem hledat odpověď na otázku, zda je možné být přehlížená ve vlastním domově. Toto je má zpověď o bolesti, naději a touze znovu najít samu sebe.
Jsem máma pětiletého Matěje a už několik měsíců mě trápí, jestli jsem mu neublížila tím, jak jsem ho pojmenovala. Všude kolem slyším stejné jméno a začínám mít pocit, že můj syn je jen jedním z davu. Píšu svůj příběh, protože doufám, že nejsem jediná, kdo se někdy ptal, jestli jméno může ovlivnit celý život.
Jmenuji se Klára a celý můj svět se změnil, když se moje nejlepší kamarádka Jana stala matkou. Najednou jsem měla pocit, že jsem pro ni jen stínem minulosti, zatímco ona se ztrácela v novém světě plném plenek a dětského pláče. Příběh o tom, jak mateřství může prověřit i ta nejpevnější přátelství a jak těžké je najít cestu zpět k sobě.
Můj život se zhroutil v jediném okamžiku, když mi manžel oznámil, že odchází za jinou ženou. Zůstala jsem sama se synem, bojovala s každodenními starostmi a hledala sílu začít znovu. Dnes už vím, že i ta největší bolest nás může naučit něco o sobě i o lásce.
