Celý život jsem věřila, že malé skutky laskavosti nemají velký význam. Každé ráno jsem nosila snídani bezdomovci před kostelem, aniž bych čekala vděk nebo změnu. Ale v den své svatby jsem zjistila, že i nepatrné dobro může rozsvítit i ty nejtemnější kouty lidského života.
První den na nové škole jsem se cítil ztracený a sám. Pak jsem zahlédl Terezu, jak pláče na lavičce, a něco ve mně mě donutilo k ní přijít. Ten okamžik změnil nejen nás dva, ale i celou naši školu.
Jednoho deštivého odpoledne jsem zaslechla, jak můj syn Matěj říká něco krutého o spolužačce. Místo trestu jsem se rozhodla vést ho k pochopení, co jeho slova způsobila, a společně jsme hledali cestu k omluvě a empatii. Tento zážitek mi ukázal, jak těžké, ale důležité je učit děti odpovědnosti za vlastní slova.
Jednoho deštivého večera jsem zjistila, že můj manžel Petr ukrývá v našem sklepě bezdomovce. Zpočátku jsem cítila zradu a vztek, ale postupně jsem pochopila jeho motivy a začala přehodnocovat vlastní pohled na soucit a důvěru v manželství. Tento příběh je o nedorozumění, odvaze pomáhat a síle otevřeného rozhovoru.
Jmenuji se Tereza a nikdy bych nevěřila, že jedno zaklepání na sousedovy dveře změní celý náš život. Když máma už nemohla dál a brácha potřeboval pomoc, musela jsem překonat stud i hrdost. Co následovalo, mi otevřelo oči o lidech, o sobě i o tom, co znamená skutečná pomoc.
