Od dětství jsem se snažila být dokonalou dcerou, jakou si moje maminka přála. Vyrůstala jsem v Praze, kde se láska měřila známkami a dokonalým pořádkem, ale nikdy jsem necítila, že jsem dost dobrá. Teď, když jsem dospělá, mě tíží její očekávání a vlastní pocit selhání.
Celý život jsem se dusila v rodinných očekáváních a mlčela o tom, co mě tíží. Když mi máma zavolala s pozváním na rodinnou oslavu, rozhodla jsem se konečně promluvit. To, co následovalo, změnilo naši rodinu navždy.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s tím, jak rozdílně vnímám své dvě děti – dceru Kláru a syna Tomáše. Zatímco k Tomášovi cítím bezpodmínečnou lásku, s Klárou mě pojí spíš napětí, výčitky a neustálý pocit selhání. Dnes vám chci otevřeně vyprávět svůj příběh, protože už dál nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku.
Jednoho deštivého večera se mi obrátil život vzhůru nohama, když se u našich dveří objevila moje sestra Lenka s kufrem a uplakanýma očima. Všechno, co jsem si myslela, že mám pod kontrolou, se začalo hroutit a já musela hledat sílu tam, kde jsem ji nikdy předtím nehledala – v modlitbě a víře. Tento příběh je o tom, jak jsem se snažila udržet naši rodinu pohromadě, když se zdálo, že už není co zachraňovat.
Jednoho deštivého večera mi máma oznámila, že se musí nastěhovat ke mně. Najednou jsme byly dvě dospělé ženy pod jednou střechou, každá se svými bolestmi a očekáváními. V tom napětí mezi minulostí a přítomností jsem musela najít cestu nejen k ní, ale i sama k sobě.
První dny po návratu z porodnice jsem byla zoufalá. Babička mi nabízela pomoc, ale ne takovou, jakou jsem potřebovala. Zůstala jsem sama s miminkem a pocitem, že selhávám jako matka i dcera.
