Od dětství jsem milovala květiny, ale máma mi nikdy nerozuměla. Její tvrdohlavost a nepochopení mě nutilo bojovat za své sny i za cenu rodinných konfliktů. Nakonec jsem musela najít odvahu postavit se jí a rozhodnout se, co je pro mě v životě opravdu důležité.
Po odchodu do důchodu jsem se cítila ztracená a osamělá. Když moje sousedka Jana odjela pracovat do Německa a požádala mě, abych se postarala o její maminku Evu, netušila jsem, jak moc mi to změní život. Z obyčejné laskavosti se stalo hluboké přátelství, které mi vrátilo smysl a radost do všedních dnů.
Jmenuji se Marie a dnes, po padesáti letech manželství, jsem si znovu oblékla své svatební šaty. Vzpomínky na naši lásku, na všechny krize, hádky i smíření, mě zaplavily s takovou silou, že jsem se rozplakala. Karel, můj muž, stál přede mnou a poprvé po letech nevěděl, co říct.
Jsem Marie, babička ze středočeské vesnice, která celý život dřela na statku a vychovala tři děti. Jednoho dne se kvůli nedorozumění ohledně sladkostí a peněz mezi mnou a zetěm rozhořel rodinný konflikt, který mi vzal možnost vídat mou milovanou vnučku Aničku. Teď přemýšlím, jestli jsem opravdu mohla udělat něco jinak, nebo jestli jsou některé rány v rodině prostě nevyhnutelné.