Mezi dvěma ohni: Příběh o tchyni, která mě chtěla zničit

„Jano, proč jsi zase koupila tu levnou šunku? Víš, že Petr má rád tu od Novotných!“ ozvalo se z kuchyně, sotva jsem položila tašky s nákupem na stůl. Tchyně stála u dřezu, ruce v bok, oči přimhouřené. V tu chvíli jsem měla chuť všechno nechat být a utéct. Ale místo toho jsem jen tiše odpověděla: „Omlouvám se, byla v akci a máme teď trochu napjatý rozpočet.“

„To mě nezajímá. Můj syn si zaslouží jen to nejlepší!“ pronesla hlasitěji, aby to Petr slyšel z obýváku. On ale ani nezvedl oči od televize. Jako by byl hluchý k tomu, co se mezi námi děje. Přitom to bylo tak očividné – od svatby uplynulo sotva půl roku a já měla pocit, že jsem v domě vetřelcem.

Když jsme se s Petrem brali, byla jsem šťastná. Myslela jsem si, že jsme silný pár, že všechno zvládneme. Ale jeho matka mi dala hned první den najevo, že pro ni nikdy nebudu dost dobrá. „Petr byl vždycky můj chlapeček,“ říkávala s úsměvem, který mě mrazil až do morku kostí. „A já vím nejlíp, co potřebuje.“

Zpočátku jsem se snažila být milá. Pekla jsem její oblíbené koláče, pomáhala jí s úklidem, dokonce jsem jí koupila k narozeninám drahý šátek. Ale nic nepomáhalo. Naopak – čím víc jsem se snažila, tím víc mě přehlížela nebo kritizovala. „Jano, ty neumíš pořádně vyžehlit košile,“ „Jano, proč jsi tak tichá? To je u vás doma normální?“ nebo „Jano, Petr má rád jinak uvařené brambory.“

Jednou večer, když Petr nebyl doma, mi tchyně řekla přímo: „Víš, já jsem si vždycky představovala pro Petra jinou ženu. Někoho, kdo by mu byl oporou a ne přítěží.“ Zůstala jsem stát jako opařená. Chtěla jsem jí něco říct, ale slova mi uvízla v krku.

Začala jsem si všímat drobností – moje oblíbené hrníčky mizely z kuchyně, moje oblečení někdo přehazoval v prádelním koši, dokonce mi jednou vylila parfém s tím, že „to byl omyl“. Když jsem si stěžovala Petrovi, jen mávl rukou: „Maminka to určitě nemyslela zle. Ty jsi moc citlivá.“

Moje vlastní máma mi nevěřila. „Janičko, možná jsi jen unavená. Vždyť paní Nováková je tak milá dáma.“ Nikdo mě nebral vážně. Připadala jsem si jako blázen.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem tchyni mluvit do telefonu: „Neboj se, Petrovi to vysvětlím. Ta holka tu dlouho nevydrží.“ Srdce mi bušilo až v krku. Když mě spatřila ve dveřích, rychle zavěsila a nasadila svůj obvyklý úsměv.

Začala jsem být nervózní a podrážděná. Přestala jsem spát, měla jsem noční můry o tom, jak mě vyhazuje z domu. Petr si toho všiml: „Co se s tebou děje? Poslední dobou jsi pořád protivná.“

Jednou večer jsme seděli u stolu a já už to nevydržela: „Petře, tvoje máma mě nenávidí. Dělá všechno proto, abych odešla.“

Petr se rozesmál: „To jsou nesmysly! Maminka tě má ráda. Jen jsi přecitlivělá.“

„Nevidíš to? Vždyť mě pomlouvá i před sousedy! Slyšela jsem ji dneska do telefonu…“

„Přestaň! Už toho mám dost! Moje máma by nikdy nic takového neudělala!“ křikl na mě a odešel do ložnice.

Zůstala jsem sama v kuchyni a rozbrečela se. Cítila jsem se úplně bezmocná. Nikdo mi nevěřil – ani můj muž, ani moje vlastní rodina.

Další týdny byly ještě horší. Tchyně začala Petrovi podsouvat lži – že prý zanedbávám domácnost, že utrácím moc peněz nebo že flirtuju s kolegou v práci. Petr mi začal vyčítat věci, které nebyly pravda.

Jednoho dne přišla tchyně za mnou do pokoje: „Víš co? Měla bys odejít sama. Ušetříš nám všem trápení.“

„Nikdy bych Petra neopustila,“ zašeptala jsem.

„To si ještě rozmyslíš,“ odpověděla ledově.

Začala jsem pochybovat o sobě i o našem vztahu. Byla jsem opravdu tak špatná manželka? Nebo je chyba v něm?

Jednoho večera jsem sbalila pár věcí a odešla k mamince. Ta mě přijala s otevřenou náručí a konečně pochopila, jak moc trpím.

Petr mi volal až druhý den: „Kde jsi? Maminka říká, že jsi odešla bez rozloučení.“

„Petře, já už nemůžu dál žít mezi dvěma ohni. Buď si vybereš mě, nebo svou matku.“

Dlouho bylo ticho.

Nakonec Petr přijel za mnou domů a poprvé jsme spolu otevřeně mluvili o všem, co se dělo. Nevěřil mi hned – ale aspoň začal pochybovat o tom, co mu jeho matka říkala.

Dnes už spolu s Petrem žijeme sami v malém bytě na okraji Prahy. Tchyně nás navštěvuje jen občas a vztahy jsou stále napjaté. Ale aspoň už nejsem sama.

Někdy přemýšlím: Proč je pro některé matky tak těžké pustit své děti do vlastního života? A proč je tak těžké uvěřit tomu, co se děje za zavřenými dveřmi? Co byste dělali vy na mém místě?