Dvanáct let lží: Příběh babičky, která vychovávala vnučku ve stínu tajemství

„Babi, proč mi pořád lžeš?“ Anička stála ve dveřích mé ložnice, v ruce držela starou fotografii a její hlas se třásl. Bylo jí patnáct, ale v tu chvíli vypadala jako malá holčička, kterou mi kdysi přivezla policie. Vzpomínám si na ten den, jako by to bylo včera. Tři roky jí tehdy byly, měla na sobě špinavé tričko s Krtečkem a v očích strach, který jsem nikdy předtím neviděla.

„Co to povídáš, Aničko?“ snažila jsem se zachovat klid, ale srdce mi bušilo až v krku. „O čem mluvíš?“

„O mamince,“ zašeptala. „Já už vím, že není v Anglii. Nikdy tam nebyla. Proč jsi mi to neřekla?“

V tu chvíli se mi zhroutil svět. Dvanáct let jsem žila ve lži – a dvanáct let jsem tu lež opakovala i své vnučce. Když mi tehdy policie přivezla Aničku, tvrdili, že Lenka odjela za prací do zahraničí a že se o dítě nemá kdo postarat. Věřila jsem tomu? Možná jsem jen chtěla věřit. Možná jsem potřebovala nějakou naději.

První týdny byly těžké. Anička plakala každou noc a volala maminku. Já jí zpívala ukolébavky, hladila ji po vlasech a slibovala, že se Lenka brzy vrátí. Jenže týdny se změnily v měsíce a měsíce v roky. Lenka nevolala, neposílala pohledy ani peníze. Když jsem se ptala známých, krčili rameny. Nikdo nic nevěděl.

Moje sestra Jana mi jednou řekla: „Aleno, možná bys měla Aničce říct pravdu.“ Ale já nemohla. Jak bych jí vysvětlila, že její matka ji opustila? Že možná nikdy nepřijde?

A tak jsme žily dál. Ráno jsem Aničce chystala svačinu do školy, odpoledne jsme spolu pekly bábovku nebo chodily krmit kachny do parku na Letné. Byla to moje radost i moje bolest – připomínka toho, co jsem ztratila i získala.

Jenže děti rostou a otázky sílí. Když Anička začala chodit na gymnázium, začala se ptát víc. Proč maminka nikdy nezavolá? Proč nemáme žádné fotky z Anglie? Proč nikdy nedostala ani pohled?

Jednou večer jsem slyšela, jak telefonuje s kamarádkou: „Moje máma je asi mrtvá nebo mě nechce.“ Ta slova mě bodla do srdce jako nůž.

A pak přišel ten den – den pravdy. Anička našla starý dopis schovaný mezi mými věcmi. Dopis od Lenky, psaný roztřesenou rukou: „Mami, nezvládám to. Prosím, postarej se o Aničku. Já už nemůžu.“

Když mi Anička ukázala dopis, rozplakala jsem se. Přiznala jsem jí všechno – jak Lenka bojovala s depresemi, jak utíkala před svými démony a jak jednoho dne prostě zmizela. Policie ji hledala měsíce, ale nenašla ji. Nikdo neví, jestli žije.

„Proč jsi mi to neřekla dřív?“ ptala se Anička skrz slzy.

„Chtěla jsem tě chránit,“ šeptala jsem. „Chtěla jsem ti dát naději.“

„Ale já potřebuju pravdu!“ křičela.

Ten večer jsme obě plakaly dlouho do noci. Poprvé za dvanáct let mezi námi nebylo žádné tajemství – jen bolest a úleva zároveň.

Další týdny byly těžké. Anička byla uzavřená do sebe, odmítala jíst i mluvit. Ve škole se zhoršila a já měla strach, že ji ztratím stejně jako Lenku.

Jednou večer přišla do kuchyně a tiše řekla: „Babi, myslíš, že mě máma někdy milovala?“

Objala jsem ji a řekla: „Myslím, že tě milovala víc než cokoli na světě. Jen byla moc slabá na to, aby tu lásku unesla.“

Začaly jsme spolu chodit k psycholožce. Pomohlo nám to oběma – naučila jsem se přijmout minulost a Anička pochopila, že není vina na její straně.

Dnes je Aničce sedmnáct a chystá se na vysokou školu. Naše vztahy jsou jiné – upřímnější, někdy bolestivé, ale opravdové.

Někdy si říkám: Udělala bych něco jinak? Měla jsem jí říct pravdu dřív? Nebo je někdy lepší žít ve sladké lži? Co byste udělali vy na mém místě?