Co všechno můžeš ztratit, když neztratíš sám sebe?

„Proč jsi, proboha, přišel v tomhle?“ zasyčela Anna, sotva jsem překročil práh její rodinné vily ve Stromovce. Zastavil jsem se, podíval na své černé sako — jediné, které vlastním, nepatrně lesklé od vypraní na špatnou teplotu — a v tu chvíli mi poprvé za ten večer projela zádama ostrá vlna studu.

Pohled Anniny matky, která zpoza skleněného konferenčního stolku zaměřila mé boty z loňského výprodeje, byl zbytečně výmluvný. Všechno v tom domě zářilo luxusem: křišťál, obrazy, těžké voňavé závěsy, dokonce i smích, který se nesl ze zimní zahrady, zněl jinak než u nás doma v Krči. Přesto jsem nechtěl ustoupit. „A co? Je to jen večírek,“ sykl jsem zpátky šeptem. Anna protočila oči.

Nelehké místo pro člověka, který je zvyklý, že se pije kafíčko z otlučených hrnků a rozkládací gauč je největší pýcha obýváku. S Annou jsme spolu byli dva roky a pokaždé, když jsem měl přijít k ní domů, svíral se mi žaludek. Kdyby to bylo na mně, vezmu ji na pivo do hospody Na Kantýně, kde se otec celý život dřel ve skladu, a byl bych si jistý, že mi nikdo nebude měřit kapsu pohledem.

Anna mě chytla za paži a táhla mě směrem k hostům. „To je Tomáš,“ prohlásila trochu unaveně, „studuje literaturu.“ Slovo „literatura“ se v místnosti rozlilo jako nechtěná kaňka. Všichni úspěšní — architekti, právníci, podnikatelé jako pan Weiss, jehož syn měl stejný věk jako já, ale všechno mu padalo do klína. „Aha, další poeta,“ zasmál se pan Weiss a jeho manželka nadsadila: „Škoda, že z toho dnes člověk nevyžije.“ Mladý Weiss se podíval skrz mě a pokračoval v debatě o golfu a chalupě na Šumavě.

Zatímco Anna odbíhala s kamarádkami řešit šaty, do místnosti vešel její otec. Starosta jedné pražské městské části. Na první pohled charismatický muž, jehož stisk ruky bolel. „Tak co, Tomáši? Už máte něco napsaného, co by se dalo vydat?“ Přikývl jsem, přestože jsem věděl, že z šuplíku mé povídky nikdy na světlo světa nepůjdou. „Snad si vás Anna nevzala do parády naivně,“ dodal napůl žertem. „U nás je zvykem, že všichni makáme na sobě i kariéře.“

„Tati, prosím tě,“ skočila mu do řeči Anna, ale mě už se zmocňovala úzkost. Byl jsem tady vetřelcem, nikomu jsem nestál za pozornost, leda za ironický komentář. Připadal jsem si menší a menší, až jsem si připadal skoro průhledný vedle jejich hřejivých bund a drahých hodinek. Vůně pečené husy a teplého punče mě dusila.

Později večer mě Anna našla na terase, kde jsem se snažil nadechnout studeného zimního vzduchu. „Mohls to aspoň trochu líp zvládnout. Víš, že táta z tebe nebyl nadšenej, že?“ zhroutila se na křeslo vedle mě. „Snažím se, Anno, ale vaši mě pořád posuzují. Copak na tom záleží, kolik vydělávám nebo odkud jsem? Oni tě budou milovat i kdybych byl pekař.“

Anna přimhouřila oči. „Nemůžeš být pořád jen ten chudý kluk z předměstí! Aspoň pro mě ne. Snažím se, aby tě přijali. Ale neuděláš to lehčí.“

Ten večer pokračoval torturou drobných poznámek. Někdo zmínil, jak je důležité mít kontakty na správných místech, někdo další se mě ptal na „vážný plán“ do budoucna. Bolelo mě to víc než rány pěstí. Společně jsme odešli kolem jedné ráno. Anna mlčela a já cítil, jak mezi námi napětí houstne.

Další dny byly plné hádek i tichého uražení. U mě doma jsme si povídali jinak. S maminkou jsme pili čaj v kuchyni s umělohmotným ubrusem. „Není ti s Annou dobře, viď?“ zeptala se mě jednoho večera, když Anna odmítala přijít na návštěvu. „Asi se k sobě nehodíme, mami…“ zašeptal jsem. Ale myslel jsem na Anniny ruce v mých vlasech, na to, jak mě bránila proti světě, který si mě nikdy nevybral dobrovolně.

Za pár týdnů se blížily Anniny narozeniny. Věděl jsem, že bude zase velká sláva, že tam budu muset čelit další přehlídce úspěšných a krásných. Tentokrát mě Anna výslovně požádala, ať tentokrát „zkusím do toho dát víc úsilí“. „Nemůžu tě tam jen tak nechat upocenýho v tom starým saku před tátou, rozumíš aspoň trochu?“ Poprvé jsem v jejích očích zahlédl stín hanby, která se mnou neměla nic společného a přesto mě pálila.

Stál jsem před výlohou v Pařížské, kde svítily drahé obleky. V kapse jsem měl něco přes dva tisíce. Zvažoval jsem, jestli si půjčit od kamaráda, jestli to má vůbec smysl. Nakonec jsem koupil v sekáči tmavý kabát a nové boty, které ještě voněly lepidlem. Doma mě bolet pravá dlaň, když jsem uviděl účet — bylo v něm teď sotva na týdenní jídlo. Ale Anna byla šťastná. „Vypadáš famózně!“ uznala a políbila mě.

Ten večer jsem však nikdy nevymazal z paměti. Když jsem stál u dlouhého stolu a poslouchal, jak Anna se svými přáteli vtipkuje o letních prázdninách na Mallorce, najednou jsem se přistihl, že neslyším nic. Má ústa byla suchá. Její táta udělal další poznámku o „vydržovaných chlapcích“, a Anna se jen lehce pousmála, aby nenarušovala atmosféru. Tam mi došlo, že nikdy nebudu patřit do jejich světa, ať se budu snažit jakkoliv.

Po oslavě jsme šli pěšky, ruku v ruce, k mému bytu. Nenechal jsem Anně možnost promluvit. „Já už takhle dál nemůžu. Asi tě nikdy nebudou chtít tak, jak by měli. A možná… možná bys měla být s někým, kdo do toho světa opravdu patří.“ Rozplakala se jako malá. „A proč to vzdáváš? Kvůli nim? Říkala jsem ti tolikrát, že tě miluju!“

„Ale miluješ, kým jsem, nebo kým se musíš za mě stydět?“ Její mlčení mě bodlo. Když odešla, seděl jsem na posteli, mezi starými knihami, psem bráchy a šálkem vychladlého čaje, a přemýšlel, kolik ze sebe jsem ochoten ztratit, abych někam patřil.

Dlouhé týdny jsem se trápil, dokud mě jednoho dne máma neposadila v kuchyni a řekla: „Tomáši, hodnota člověka není v tom, co nosí, ale v tom, jaké srdce má. Nesmíš se za to nikdy stydět.“ Poslechl jsem ji. S Annou jsme se už nikdy nebavili tak jako dřív, i když po týdnech mi psala a omlouvala se. Ale v sobě jsem našel zvláštní klid. Možná je lepší být pyšný na to, odkud člověk je, než celý život před něčím utíkat.

Vlastně do dneška nevím, kde je mez mezi touhou po lásce a vlastním sebeuctěním. Myslíte, že se dá vůbec upřímně milovat přes propast různých světů? Nebo je potřeba nakonec zůstat věrný sám sobě, i když za to zaplatíte ztrátou blízkého člověka?