Pustila jsem syna s manželkou do svého bytu, aby našetřili na vlastní. Když jsem chtěla zpátky svůj pokoj, označili mě za sobce
Moje spodní prádlo leželo v krabici od vysavače uprostřed chodby. Vedle něj fotka mého zesnulého muže a prášky na tlak. Stála jsem tam ještě v kabátu, v ruce tašku z lékárny, a z mého pokoje se ozývalo vrtání.
Pavel připevňoval ke zdi polici. Tereza u okna rozbalovala monitor.
„Co to děláte?“ zeptala jsem se.
Syn ani neslezl ze schůdků.
„Přesouváme sem pracovnu. V malém pokoji ti bude líp, není tam hluk z ulice.“
Ten malý pokoj měl osm metrů čtverečních. Dosud v něm stály jejich kufry, sušák a krabice se svatební výzdobou.
„A zeptat se mě vás nenapadlo?“
Tereza položila kabel na stůl a povzdechla si. Takovým tím způsobem, jako když dítě zase něco nechápe.
Přitom před jedenácti měsíci stáli na stejném místě s lahví vína a slibovali, že o nich skoro nebudu vědět.
Nájem v Brně jim zdražili o čtyři tisíce. Oba pracovali, jenže po svatbě neměli skoro žádné úspory a na vlastní bydlení potřebovali našetřit. Nabídla jsem jim pokoj ve svém třípokojovém bytě. Na rok, maximálně rok a půl.
„Budete přispívat na energie a jídlo,“ řekla jsem tehdy. „Zbytek si dávejte stranou.“
Pavel mě objal tak pevně, až jsem se rozbrečela. Od manželovy smrti to byly čtyři roky a mně se líbila představa, že večer neuslyším jen televizi od sousedů.
První týdny byly hezké. Tereza pekla, Pavel opravil kapající kohoutek. V neděli jsme spolu obědvali. Připadala jsem si zase potřebná, no prostě máma.
Pak mi zmizely hrnky z horní police. Prý zabíraly místo. Závěsy po manželovi byly moc tmavé. Rádio v kuchyni rušilo Terezu při práci z domova.
Ustupovala jsem. Vždyť jsou mladí. Mají jiné zvyky.
Když přijela moje sestra Jana, Tereza se mě před ní zeptala, jestli bychom si nemohly povídat venku. Měla poradu. Seděly jsme potom v listopadu na lavičce před domem a pily kávu z kelímku.
„To už si doma nemůžeš ani pozvat návštěvu?“ zeptala se Jana.
Zlobila jsem se tehdy na ni. Dneska se za to stydím.
Pavel mi později oznámil, že koupili myčku. Splátky přidal k našim společným výdajům.
„Ale já jsem žádnou myčku neobjednávala.“
„Mami, používáš ji taky. Nebuď malicherná.“
Z důchodu a dvou směn týdně v jídelně jsem zaplatila fond oprav, elektřinu i větší nákupy. Oni posílali domluvené čtyři tisíce, ale o zvýšených zálohách se mluvit nedalo. Prý bych jim tím ukusovala z peněz na hypotéku.
Začala jsem si schovávat jogurty dozadu do lednice. Zní to směšně, já vím. Jenže když se musíte ptát, jestli si smíte vzít vlastní večeři, něco je špatně.
A pak přišla ta krabice na chodbě.
„Chci svůj pokoj nechat tak, jak byl,“ řekla jsem. „A chci, abyste do něj chodili jen po zaklepání.“
Pavel konečně slezl dolů.
„Tereza potřebuje klid na práci. Ty tam akorát spíš.“
To slovo mě zabolelo nejvíc. Akorát.
„Taky tam žiju, Pavle.“
Tereza si založila ruce.
„Myslela jsem, že nám chceš pomoct. Ale jestli budeš pořád zdůrazňovat, že všechno je tvoje…“
„Protože je,“ vyhrkla jsem. Hned jsem se za tu větu zastyděla. Přesně na to čekali.
„Tak díky za připomenutí,“ řekl syn. „Nemusíš nám dávat najevo, že jsme tu na obtíž.“
Tu noc jsem nespala. Z vedlejšího pokoje jsem slyšela tlumený rozhovor a svoje jméno. Ráno na stole zůstal jediný hrnek. Ten můj neumyl nikdo.
Dva dny jsme kolem sebe chodili mlčky. Pak jsem si vzala papír a spočítala výdaje. Ne proto, abych jim vystavila účet. Potřebovala jsem sama vidět, co všechno už omlouvám.
Večer jsem je poprosila, aby si sedli.
„Potřebuju, abyste si během tří měsíců našli jiné bydlení.“
Pavel zrudl.
„Takže nás vyhazuješ? Vlastního syna?“
„Chci zpátky svůj domov.“
Tereza vstala tak prudce, že židle narazila do topení.
„Zkazíš nám celý začátek. Tohle je od tebe sobecké.“
Ruce se mi třásly pod stolem. Chtěla jsem to vzít zpátky. Nabídnout ještě půl roku, omluvit se, jen aby se na mě Pavel zase normálně podíval.
Místo toho jsem řekla:
„Tři měsíce. Pomůžu vám se stěhováním.“
Odstěhovali se za sedm týdnů. Do menšího pronájmu. Pavel mi od té doby volá stručně, většinou jen kvůli poště. Bolí to víc, než jsem čekala.
Svůj pokoj mám zpátky. Včera u mě Jana seděla až do večera a nemusely jsme nikam odcházet.
Syna mi chybí každý den. Ale opravdu jsem měla zůstat potichu jen proto, abych o něj nepřišla?