Třicet let jsem vychovávala pět dětí. Dnes mě nechávají samotnou.

„Mami, já fakt nemám čas. Máme s Petrem rozdělanou rekonstrukci bytu a děti jsou pořád nemocné. Zkus zavolat Martinovi, ten má teď volněji.“

Zavěsila jsem telefon a chvíli jen zírala na prázdnou stěnu v kuchyni. Byla jsem zvyklá na ticho, ale tohle ticho dnes bolelo víc než jindy. Vždyť jsem byla ta, která před třiceti lety běhala mezi postýlkami, vařila polévky, prala plenky a utírala slzy. Tehdy jsem si říkala, že až děti vyrostou, budeme rodina držící při sobě. Ale teď? Jsem sama.

Moje jméno je Alena Novotná a mám pět dětí – dvě dcery, Markétu a Lenku, a tři syny: Martina, Tomáše a Pavla. Všichni už mají své rodiny, své životy. A já? Já mám svůj starý byt na sídlišti v Pardubicích, kde mi už i schody do druhého patra dávají zabrat.

Vzpomínám si na dobu, kdy byl náš byt plný smíchu a křiku. Markéta byla vždycky ta rozumná, pomáhala mi s mladšími sourozenci. Lenka byla rebelka, pořád měla nějaké nápady a hádala se se mnou o každou maličkost. Kluci byli jako tornádo – Martin věčně někde ztracený v knížkách, Tomáš s Pavlem pořád v pohybu, lezli po stromech nebo hráli fotbal na dvoře.

Byla jsem na ně sama. Manžel, Karel, zemřel náhle na infarkt, když bylo nejmladšímu Pavlovi pět let. Od té doby jsem musela být matkou i otcem zároveň. Pracovala jsem jako prodavačka v Jednotě, abych nás uživila. Peněz nebylo nikdy dost, ale snažila jsem se dětem dopřát aspoň to základní. Nikdy jsem si nestěžovala – měla jsem přece děti.

Jenže teď mám pocit, že děti nemám. Markéta žije v Brně a vidíme se jednou za rok na Vánoce. Lenka je v Praze a když přijede, je to spíš povinnost než radost. Martin bydlí s rodinou ve vedlejším městě, ale vždycky má moc práce. Tomáš s Pavlem jsou nejmladší a nejdál – jeden v Plzni, druhý v Ostravě.

Nedávno jsem upadla v koupelně. Ležela jsem tam skoro hodinu, než jsem se dokázala zvednout. Volala jsem Markétě – byla zrovna na služební cestě. Zkusila jsem Martina – slíbil, že přijede o víkendu, ale nakonec napsal SMSku: „Promiň mami, nestíhám.“

Někdy si říkám, jestli jsem udělala něco špatně. Byla jsem přísná? Nebo moc měkká? Možná jsem je rozmazlila tím, jak jsem všechno dělala za ně. Nebo jim chyběl táta a já to nedokázala nahradit.

Jednou za čas přijde sousedka paní Holubová na kafe. „Alenko, musíš jim říct narovinu, že potřebuješ pomoct,“ radí mi pokaždé. Ale jak? Vždyť já je nechci obtěžovat…

Jednoho dne zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a tam stála Lenka s kufrem v ruce.

„Ahoj mami… můžu tu pár dní zůstat? S Honzou jsme se pohádali.“

Byla jsem překvapená i ráda zároveň. Konečně někdo z mých dětí! Lenka byla nervózní a podrážděná.

„Víš, mami… já fakt nevím, co mám dělat. Honza pořád pracuje, já jsem doma s malým sama…“

Poslouchala jsem ji a vzpomínala na sebe před třiceti lety. Jaké to bylo těžké být na všechno sama…

„Lenko,“ řekla jsem tiše, „já ti rozumím víc, než si myslíš.“

Seděly jsme spolu dlouho do noci a povídaly si o všem možném – o dětech, o životě, o tom, jak je těžké být matkou i manželkou zároveň.

Když Lenka odjela zpátky do Prahy, cítila jsem zvláštní smutek i úlevu zároveň. Možná jsme si konečně trochu porozuměly.

Ale další týdny byly zase stejné – samota, ticho, občas telefonát nebo SMSka.

Jednou večer mi volal Martin.

„Mami… promiň, že volám tak pozdě… Hele, potřeboval bych pohlídat děti příští víkend. S Lenkou jedeme na svatbu.“

Chvíli jsem mlčela.

„Martine… já už nejsem tak silná jako dřív. Bolí mě záda a špatně vidím…“

„Ale mami! Vždyť jsi vždycky všechno zvládla!“

A v tu chvíli mi došlo, že moje děti mě pořád vidí jako tu nezdolnou mámu z jejich dětství. Nevidí starou ženu, která potřebuje pomoc.

Začala jsem psát dopis – každému z nich zvlášť. Napsala jsem jim o tom, jak se cítím sama a opuštěná. O tom, že bych si přála víc než jen telefonát nebo rychlou návštěvu o Vánocích.

Odpověděla mi jen Markéta:

„Mami… promiň mi to všechno. Já taky někdy nevím kudy kam. Ale pokusím se být lepší dcera.“

Ostatní mlčeli.

Dnes sedím u okna a dívám se na děti hrající si dole na hřišti. Přemýšlím: Je tohle osud všech matek? Že dají dětem všechno a pak zůstanou samy? Nebo jsme něco udělali špatně?

Možná bych měla být ráznější a říct jim narovinu: „Potřebuju vás.“ Ale co když je tím ještě víc odeženu?

Co myslíte vy? Má matka právo čekat pomoc od svých dětí? Nebo bych měla přijmout samotu jako součást stáří?