Jsem Marie a před třiceti lety jsem porodila tři syny a dvě dcery. Dnes, když jsem stará a nemocná, mi synové odmítají pomáhat, zatímco dcery se snaží držet rodinu pohromadě. Příběh o zklamání, rodinných konfliktech a otázce, kde se stala chyba.
Jsem Marie, vdova z Plzně, která otevřela svůj domov dceři a jejímu muži v těžké chvíli. Místo vděčnosti jsem zažila ponížení, hádky a pocit, že už nejsem pánem ve vlastním bytě. Nakonec jsem musela udělat nejtěžší rozhodnutí svého života a vyhodit vlastní dítě.
Dívám se do zrcadla a nepoznávám ženu, kterou vidím – tvář poznamenanou lety ticha a obětí. Můj život s Petrem mě proměnil ve stín, ale bolest mě naučila bojovat za sebe. Sdílím svůj příběh, abych dodala naději každé ženě, která se cítí ztracená.
Bydlím s rodinou v domě, který nám darovala teta, ale s podmínkami, které začaly naši rodinu rozdělovat. Každý den cítím, jak se napětí stupňuje a jak se z domova stává bitevní pole. Teď stojím před rozhodnutím, které může všechno změnit.
Jmenuji se Lucie a nikdy bych nevěřila, jak hluboko mě může stáhnout rodinná loajalita. Když jsem začala splácet dluhy své tchyně, myslela jsem, že tím zachráním rodinu, ale místo toho jsem přišla o vztah se svým synem a sama se ztratila v kolotoči povinností. Teď se ptám sama sebe, jestli to všechno stálo za to.
Jmenuji se Jana a nikdy bych nevěřila, že obyčejný účes může rozdělit rodinu i celou školu. Když mého syna Tomáše ostříhala učitelka bez mého vědomí, roztočil se kolotoč nedůvěry, bolesti a otázek, na které nikdo nechtěl odpovědět. V příběhu popisuji, jak jeden čin dokáže odhalit hlubší předsudky a jak těžké je najít spravedlnost v české realitě.
Jmenuji se Jana a můj syn Tomáš právě nastoupil na střední školu v Brně. Jeho první týdny byly plné posměšků kvůli jeho oblečení, které jsem mu šila doma, protože jsme si nemohli dovolit značkové věci. Když mu dva jeho spolužáci předali záhadnou krabici, všechno se změnilo a já jsem musela čelit svým největším obavám i nadějím.
Jmenuji se Eliška a narodila jsem se v Brně. Moje matka mě opustila hned po porodu kvůli mé tmavší pleti. Po patnácti letech jsem našla dopis, který mi navždy změnil pohled na sebe i na svět.
Jmenuji se Tomáš a nikdy jsem si nemyslel, že budu muset bojovat za vlastní dítě proti vlastní matce. Když mě máma vyhodila z bytu i s ročním synem, cítil jsem se zrazený a zoufalý. Přesto jsem věděl, že svého syna nikdy neopustím, i kdybych měl přijít o všechno.
Jmenuji se Tomáš a nikdy nezapomenu na ten den, kdy mi zavolali ze školky. Myslel jsem si, že děláme pro našeho syna Filipa to nejlepší, ale pravda byla mnohem temnější. Tento příběh je o tom, jak jsme se s manželkou Lenkou museli postavit realitě, kterou jsme si nikdy nepřipouštěli.
