Vždycky jsem věřil, že technologie mi usnadní život a nahradí vše, co mi chybělo. Ale když jsem zůstal sám uprostřed dokonalého, avšak chladného domova, pochopil jsem, že lidské teplo a lásku žádný stroj nenahradí. Toto je můj příběh o tom, jak jsem znovu objevil, co znamená skutečný domov.
Jmenuji se Karolína a vyrůstala jsem v domě, kde bylo všechno dokonalé – až na svobodu. Můj život byl řízený do posledního detailu mojí matkou, která mě milovala, ale dusila. Po letech tichého vzdoru přišel výbuch, který změnil náš vztah navždy.
V den své svatby jsem zažila něco, co mi změnilo pohled na rodinu i život. Moje prababička Marie, která právě slavila 102. narozeniny, mě požádala, jestli může být součástí mé svatební družiny. To, co následovalo, bylo plné emocí, nečekaných konfliktů i smíření, které nás všechny navždy spojilo.
Jmenuji se Marie a dnes, po padesáti letech manželství, jsem si znovu oblékla své svatební šaty. Vzpomínky na naši lásku, na všechny krize, hádky i smíření, mě zaplavily s takovou silou, že jsem se rozplakala. Karel, můj muž, stál přede mnou a poprvé po letech nevěděl, co říct.
