Můj syn Tomáš a jeho žena Jana se ocitli v hluboké krizi, která roztrhla naši rodinu. Všechno, co jsem považovala za jisté, se začalo hroutit a já musela hledat sílu v modlitbě a víře, abych to všechno unesla. Tento příběh je o bolesti, naději a o tom, jak těžké je někdy věřit, že všechno má svůj smysl.
Jsem Jana a s manželem Petrem jsme vždycky milovali jídlo – bylo to naše společné štěstí i únik od reality. Když mi lékař oznámil, že mám cukrovku druhého typu, náš svět se zhroutil a my museli čelit pravdě o našem životním stylu. Tahle cesta nás stála bolest, hádky i slzy, ale nakonec jsme v sobě našli sílu bojovat nejen za zdraví, ale i za naši lásku.
Celý život mi matka a nevlastní otec bránili vídat mého vlastního tátu. Když jsem se rozhodla je nepozvat na svou svatbu, byli v šoku. V tomto příběhu popisuji bolestné dětství, těžká rozhodnutí a okamžik, kdy jsem se konečně postavila za sebe.
Nikdy nezapomenu na tu noc, kdy mi zavolali z nemocnice, že Jana bojuje o život. V zoufalství a strachu jsem se obrátil k modlitbě, i když jsem v ni už dlouho nevěřil. Právě víra a podpora rodiny mi pomohly projít nejtěžšími hodinami mého života.
Můj život se rozpadl v okamžiku, kdy jsem slyšela, jak se rodiče hádají o rozvodu. V zoufalství jsem hledala odpovědi a útěchu v modlitbě, i když jsem dlouho nevěřila, že by mi Bůh mohl pomoci. Nakonec jsem díky víře našla sílu odpustit a znovu věřit v lepší zítřky.
Jmenuji se Tomáš a nikdy bych nevěřil, že se ocitnu v situaci, kdy budu muset volit mezi vlastní matkou a ženou, kterou miluji. Modlitba a víra mi pomohly projít těžkým obdobím, kdy se naše rodina téměř rozpadla kvůli neustálým konfliktům mezi mou manželkou Lenkou a mojí matkou. Sdílím svůj příběh, abych ukázal, že i v těch nejtemnějších chvílích může člověk najít sílu a smíření.
Jmenuji se Jana a celý život jsem bojovala s tím, jak rozdílně vnímám své dvě děti – dceru Kláru a syna Tomáše. Zatímco k Tomášovi cítím bezpodmínečnou lásku, s Klárou mě pojí spíš napětí, výčitky a neustálý pocit selhání. Dnes vám chci otevřeně vyprávět svůj příběh, protože už dál nemůžu předstírat, že je všechno v pořádku.
Jmenuji se Lucie Novotná a můj život se změnil v okamžiku, kdy jsem se rozhodla stát matkou navzdory všem překážkám. Investovala jsem všechny své úspory, abych si splnila sen o druhém dítěti, a musela jsem čelit nejen finančním problémům, ale i nepochopení rodiny a společnosti. Tento příběh je o odvaze, bolesti i naději, která mě provázela na cestě za mateřstvím.
Jmenuji se Barbora a ve dvaadvaceti letech se stále vracím k jedné osudové noci, kdy jsem v sedmnácti letech svým rozhodnutím nevratně změnila život celé naší rodiny. Myslela jsem, že zachraňuji mámu a tátu před dalším hádkami, ale místo toho jsem spustila lavinu, která skončila jejich rozvodem. Dnes se ptám sama sebe, jestli jsem měla právo zasáhnout – a jestli bych to udělala znovu.
Jmenuji se Veronika a v třiceti letech jsem se rozhodla přestat holit své tělo. Tato volba vyvolala vlnu nepochopení, posměchu i podpory v mém okolí, ale hlavně mě naučila přijímat samu sebe takovou, jaká jsem. Můj příběh je o odvaze čelit předsudkům a o tom, jak těžké je v Česku být jiná.
Jmenuji se Martin a nikdy jsem nechtěl být otcem. Když mi do života vstoupil malý Tomáš, syn mé přítelkyně, musel jsem se rozhodnout, jestli přijmu roli, kterou jsem si nikdy nevybral. Tahle volba mě roztrhala na kusy a donutila mě přehodnotit všechno, čemu jsem věřil.
Jmenuji se Lucie a celý život mě pronásleduje bolest, kterou mi způsobila vlastní babička. Po letech mlčení a rodinných hádek stojím před otázkou, zda jí mám odpustit, nebo se navždy odvrátit. Sdílím svůj příběh, abych našla odpověď a možná i pochopení.
