Když můj manžel dal veškeré mé týdenní vaření tchyni – české rodinné drama zevnitř

„To snad není možný!“ vyhrkla jsem nahlas, když jsem v pondělí večer otevřela lednici a spatřila jen prázdné police. Včera jsem tu měla tři krabičky svíčkové, hrnec guláše, domácí knedlíky, dokonce i štrúdl, který jsem pekla s dcerou Aničkou. Teď tu nebylo nic. V hlavě mi začalo hučet. „Petře, kde je všechno jídlo?“ zavolala jsem do obýváku, kde můj manžel seděl u televize. Ani se neotočil, jen mávl rukou: „Dal jsem to mámě. Potřebovala to.“

Chvíli jsem stála jako opařená. „Prosím? Všechno? Bez toho, abys mi to řekl?“ Hlas se mi třásl, ale snažila jsem se ovládnout. Petr se konečně otočil: „No jo, vždyť víš, jak je na tom. Důchod má malej, sotva vyjde. Ty jsi toho navařila tolik, že bychom to stejně nesnědli.“

„Ale já jsem to vařila pro nás! Pro děti! Celý víkend jsem v kuchyni stála, abychom měli klid na práci a školu. Myslíš, že mám čas vařit každý den?“ Snažila jsem se, aby mi nevyhrkly slzy. Petr jen pokrčil rameny: „No tak uvaříš znova, ne? Máma je sama, potřebuje pomoct.“

V tu chvíli se mi v hlavě rozběhl celý film. Vzpomněla jsem si, jak jsem se před lety snažila zapadnout do Petrovy rodiny. Jeho matka, paní Novotná, byla vždycky ta, která všechno věděla nejlíp. Když jsem poprvé přinesla svůj bramborový salát na Vánoce, jen se ušklíbla: „No, to je taková moderní verze, viď?“ Nikdy jsem nebyla dost dobrá. A teď, když jsem konečně měla pocit, že mám věci pod kontrolou, mi Petr všechno vzal a dal jí to, aniž by se mě zeptal.

Děti, Anička a Tomáš, přišly do kuchyně. „Mami, co bude k večeři?“ ptala se Anička. „Já mám hlad,“ přidal se Tomáš. Zhluboka jsem se nadechla. „Dáme si chleba s máslem,“ řekla jsem tiše. Děti se na sebe podívaly, ale nic neřekly. Věděly, že něco není v pořádku.

Celý večer jsem přemýšlela, co mám dělat. Měla jsem chuť sbalit si věci a odejít. Ale kam bych šla? Mám dvě děti, práci na poloviční úvazek a hypotéku na byt v Modřanech. Navíc, Petr nebyl zlý člověk. Jen… nikdy nepochopil, jak moc mě jeho rodina dokáže zranit.

Druhý den ráno jsem šla do práce jako tělo bez duše. V kanceláři jsem se snažila soustředit, ale pořád mi v hlavě zněla Petrova slova: „No tak uvaříš znova, ne?“ Moje kolegyně Jana si toho všimla. „Co se děje, Lucko?“ zeptala se. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem jí všechno řekla. Jana se rozčílila: „To si děláš srandu! Tohle bych svýmu chlapovi nikdy nedovolila. Musíš mu říct, že tohle není v pořádku.“

Večer jsem sebrala odvahu. Petr seděl u počítače, když jsem přišla do ložnice. „Musíme si promluvit,“ začala jsem. „To, co jsi udělal, mě opravdu zranilo. Připadám si, jako bych byla jen služka, která vaří pro tvoji matku. Ani ses mě nezeptal.“

Petr se zamračil. „No tak promiň, myslel jsem, že to pochopíš. Máma je sama, já jí chci pomoct.“

„Ale co my? Co naše děti? Myslíš, že mám neomezenou energii? Že mě to baví, když moje práce přijde vniveč?“

Chvíli bylo ticho. Pak Petr řekl: „Tak co mám dělat? Máma je moje rodina.“

„A my nejsme?“ vyhrkla jsem. „My nejsme tvoje rodina? Nebo jsme až na druhém místě?“

Petr se na mě dlouho díval. „To není fér, Lucko. Ty víš, že vás mám rád. Ale máma je sama, táta umřel, když mi bylo patnáct. Ona mě vychovala.“

„A já? Já jsem ta, která tu všechno drží pohromadě. Kdy jsi mi naposledy poděkoval za to, co dělám?“

Petr mlčel. V očích měl slzy, ale neřekl nic. Odešla jsem do kuchyně a začala znovu vařit. Tentokrát jsem ale každou cibuli krájela s pocitem, že už to nedělám pro něj. Dělám to pro sebe a pro děti.

Další dny byly napjaté. Petr se mi vyhýbal, děti byly tiché. Ve čtvrtek mi volala paní Novotná. „Lucko, chtěla jsem ti poděkovat za to jídlo. Bylo to moc dobré. Petr říkal, že jsi toho navařila moc, tak jsem si vzala jen trochu.“

V tu chvíli mi došlo, že Petr jí neřekl pravdu. „Paní Novotná, já jsem to vařila pro naši rodinu. Petr vám to dal bez mého vědomí. Byla bych ráda, kdybyste mi příště zavolala, než si něco vezmete.“

Na druhém konci bylo ticho. „To jsem nevěděla, Lucko. Omlouvám se. Já myslela, že to je v pořádku.“

Zavěsila jsem a cítila jsem, jak se mi ulevilo. Poprvé jsem se postavila sama za sebe. Večer jsem Petrovi řekla, že už tohle nikdy nesmí udělat. „Jestli chceš pomoct mámě, najdeme jiný způsob. Ale já už nechci být ta, která je vždycky poslední.“

Petr kývl. „Máš pravdu. Omlouvám se.“

Od té doby se věci změnily. Petr začal víc pomáhat doma, s dětmi jsme si víc povídali. Paní Novotná mi občas zavolala, jestli něco nepotřebuju. Nebylo to dokonalé, ale bylo to lepší.

Někdy si ale večer lehnu do postele a přemýšlím: Proč je pro nás tak těžké říct si o respekt? Proč máme pocit, že musíme všechno vydržet, jen aby byl klid? Co byste udělali vy na mém místě?