Ve stínu babiččiny lásky: Jak jsem bojovala za svou dceru proti vlastní rodině

„Tohle není správné, Martino! V naší rodině se to takhle nikdy nedělalo!“ křičela na mě tchyně, paní Věra, zatímco jsem držela svou malou Aničku za ruku. Byla sobota odpoledne, v kuchyni voněla bábovka a v televizi běžel nějaký starý český film, ale napětí by se dalo krájet. Anička se ke mně tiskla a já cítila, jak se mi třesou ruce.

„Mami, proč na tebe babička pořád křičí?“ zašeptala Anička a já jí jen pohladila po vlasech. „Neboj se, zlatíčko, všechno bude v pořádku,“ zalhala jsem, protože jsem sama nevěděla, jestli to zvládnu.

Všechno to začalo před třemi lety, když jsme se s manželem Petrem rozhodli přestěhovat do jeho rodného domu v malé vesnici u Kolína. Bylo to těžké rozhodnutí – opustit Prahu, kde jsem měla práci i přátele, ale Petr mě přesvědčil, že to bude lepší pro Aničku. „Bude mít zahradu, čerstvý vzduch a babičku s dědou nablízku,“ říkal tehdy. Netušila jsem, že právě blízkost jeho matky bude tím největším problémem.

Paní Věra byla žena starého střihu. Všechno muselo být podle ní: jídlo na stole přesně v poledne, děti nesměly odmlouvat a hlavně – rodinné tradice byly svaté. Jenže ty její tradice byly často jen zástěrkou pro její vlastní tvrdohlavost a potřebu mít vše pod kontrolou. Nejvíc to odnášela Anička.

„Děti mají poslouchat dospělé! A žádné zbytečné otázky!“ napomínala ji, když se Anička ptala na věci, které ji zajímaly. Když jsem jí chtěla dovolit jít ven s kamarádkami z vesnice, paní Věra trvala na tom, že „holčičky mají být doma a pomáhat s vařením“. A když jsem Aničce koupila nové šaty na školní besídku, tchyně je schovala do skříně a místo nich jí oblékla staré šaty po Petrově sestře.

Petr byl mezi dvěma mlýnskými kameny. „Martino, prosím tě, nehádej se s mámou. Ona to myslí dobře,“ říkal mi večer v ložnici, zatímco já tiše plakala do polštáře. „Ale vždyť Anička je smutná! Vidíš to na ní!“ bránila jsem se. „Já vím… Ale je to moje máma…“

Začala jsem se cítit jako cizinec ve vlastním domě. Každý den jsem musela přemýšlet, co si můžu dovolit říct nebo udělat, abych nevyvolala další hádku. Anička byla čím dál uzavřenější. Přestala si hrát s ostatními dětmi a často seděla sama v pokoji a kreslila smutné obrázky.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela jsem, jak paní Věra křičí na Aničku: „Jsi nevděčná! Kdybys byla moje dcera, už bys věděla, co je správné!“ Vešla jsem do kuchyně a uviděla Aničku se slzami v očích. „Dost!“ vykřikla jsem. „Takhle už to dál nejde!“

Následovala bouřlivá hádka. Paní Věra mi vyčetla všechno – že neumím vařit jako ona, že rozmazluju dítě, že ničíme rodinné hodnoty. Petr stál v rohu a mlčel. Ten večer jsem poprvé vážně uvažovala o tom, že odejdu.

Ale kam bych šla? Neměla jsem v okolí nikoho blízkého a Petr byl pořád můj muž… A hlavně – chtěla jsem bojovat za Aničku. Začala jsem hledat pomoc u školní psycholožky. Ta mi poradila, abych s Aničkou trávila co nejvíc času mimo dům – chodily jsme spolu do lesa, na hřiště nebo jen tak na zmrzlinu do města.

Jednou jsme seděly na lavičce u rybníka a Anička se mě zeptala: „Mami, myslíš, že mě babička někdy bude mít ráda?“ Zlomilo mi to srdce. „Ona tě má ráda… jen to neumí ukázat,“ odpověděla jsem nejistě.

Situace doma se ale nelepšila. Paní Věra začala proti mně poštvávat i Petra: „Podívej se, jak jsi změnil! Kvůli té Pražačce už nejsi můj syn!“ slyšela jsem ji jednou říkat za dveřmi. Petr byl čím dál víc uzavřený a začal trávit večery v hospodě.

Jednoho dne přišla poslední kapka – paní Věra dala Aničce facku za to, že rozbila talíř při mytí nádobí. To už jsem nevydržela. Sbalila jsem pár věcí a odjela s Aničkou k mojí sestře do Pardubic.

Bylo to těžké období. Petr mi volal každý den a prosil mě, abych se vrátila. „Bez tebe to doma nejde… Máma je zoufalá…“ Ale já věděla, že dokud se něco nezmění, nemůžu tam Aničku vrátit.

Po několika týdnech Petr přijel za námi. Poprvé přiznal, že jeho matka má problém pustit otěže a že on sám musí být silnější. Dohodli jsme se na pravidlech – pokud se vrátíme domů, paní Věra nebude zasahovat do výchovy Aničky a my budeme mít svůj vlastní prostor.

Nebylo to jednoduché. Paní Věra byla uražená a několik měsíců s námi skoro nemluvila. Ale pomalu si zvykala na nová pravidla – možná proto, že viděla, že bychom mohli odejít navždy.

Dnes už je situace lepší. Anička je zase veselá holčička a já mám pocit, že jsme to zvládly – i když jizvy zůstaly.

Někdy si ale večer lehnu do postele a ptám se sama sebe: Udělala jsem opravdu všechno správně? Může matka ochránit své dítě před vlastní rodinou? Co byste udělali vy na mém místě?