Když jsem chytil maminku při krádeži v Lidlu: Příběh, který mi změnil život

„Mami, co to děláš?!“ vyhrkl jsem nahlas, až se několik hlav otočilo naším směrem. Stál jsem mezi regály v Lidlu na Smíchově a díval se, jak si moje vlastní matka, Marie Novotná, strká do kabelky tři rohlíky a balíček šunky. V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Bylo mi dvacet čtyři, studoval jsem poslední ročník na ČVUT a nikdy by mě nenapadlo, že něco takového zažiju.

Maminka se na mě podívala s očima plnýma slz. „Honzo, prosím tě…“ zašeptala. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám utéct, nebo ji obejmout. Všechno se ve mně pralo – stud, vztek i zoufalství. Lidi kolem nás začali šeptat a já cítil, jak rudnu až za ušima.

„To nemyslíš vážně,“ sykl jsem skrz zuby. „Proč to děláš?“

Maminka se rozhlédla, jestli nás někdo neslyší. „Nemáme už skoro žádné peníze, Honzo. Táta je pořád nemocný a já… prostě už nevím, co dělat.“

V tu chvíli k nám přistoupil prodavač – mladý kluk s jmenovkou „Petr“. „Dobrý den, je nějaký problém?“ zeptal se podezřívavě.

„Ne, všechno je v pořádku,“ snažil jsem se zachovat klid. „Jen jsme něco hledali.“

Petr se na nás ještě chvíli díval, pak odešel. Maminka rychle vrátila rohlíky zpátky do regálu a šunku schovala pod kabát. „Musíme jít,“ zašeptala.

Cestou domů jsme mlčeli. V tramvaji jsem sledoval její ruce – třásly se jí tak, že sotva držela tašku. Když jsme dorazili do našeho paneláku na Barrandově, sedla si v kuchyni ke stolu a rozplakala se.

„Promiň mi to, Honzo,“ vzlykala. „Já už fakt nevím, jak dál.“

Sedl jsem si naproti ní. „Proč jsi mi nic neřekla? Myslel jsem, že to zvládáme.“

„Táta už půl roku nemůže do práce,“ řekla tiše. „A já mám jen ten úklid v nemocnici. Po zaplacení nájmu a léků nám zbyde sotva na jídlo.“

V tu chvíli jsem si uvědomil, jak moc jsem byl zaslepený vlastním světem – školou, kamarády, přítelkyní Terezou. Neviděl jsem, jak moc se doma trápíme.

Večer přišel táta – Karel Novotný. Vypadal unaveněji než obvykle. Když zjistil, co se stalo, dlouho mlčel. Pak jen řekl: „Tohle už nikdy nedělej, Marie. Radši budu o hladu.“

Následující dny byly plné napětí. Maminka chodila po bytě jako tělo bez duše a já měl pocit, že jsme všichni na dně. Tereza si všimla, že nejsem ve své kůži.

„Co se děje?“ ptala se mě jednou večer u piva v hospodě U Křížovníka.

„Nevím, jestli ti to můžu říct,“ odpověděl jsem.

„Honzo, jsme spolu už tři roky. Můžeš mi říct všechno.“

A tak jsem jí to řekl. O mámě, o krádeži v Lidlu i o tom, jak jsme na tom doma špatně.

Tereza mě chytla za ruku. „Tohle se může stát každému. Ale nesmíš to nechat být.“

Doma jsme s mámou seděli dlouho do noci a přemýšleli, co dál. Navrhl jsem jí, že si najdu brigádu – třeba v call centru nebo jako kurýr na kole.

„Nechci, abys kvůli nám přestal studovat,“ bránila se maminka.

„Ale já nechci žít ve lži,“ odpověděl jsem.

Nakonec jsme se domluvili: budu chodit na noční směny do skladu v Holešovicích a peníze dávat mámě na jídlo a léky pro tátu.

První měsíc byl peklo – přes den škola, v noci práce. Ale doma bylo najednou víc klidu. Maminka už nemusela krást a táta měl aspoň pocit důstojnosti.

Jednou večer jsme seděli u stolu a jedli polévku z pytlíku. Táta najednou řekl: „Honzo, jsi lepší chlap než já kdy byl.“

Maminka se rozplakala a objala mě.

Ale nebylo to tak jednoduché – sousedka paní Dvořáková začala šířit drby po domě: „Prej Novotná krade v obchodě! To je ostuda!“

Jednou jsem ji potkal ve výtahu.

„Tak co, Honzíku? Už máte doma dost chleba?“ zeptala se s úšklebkem.

Chtěl jsem jí něco odseknout, ale jen jsem sklopil hlavu.

Ve škole jsem byl vyčerpaný a známky šly dolů. Učitelka matematiky mě jednou zastavila po hodině.

„Honzo, co se děje? Jste poslední dobou úplně mimo.“

Chvíli jsem váhal, pak jsem jí všechno řekl. Překvapilo mě, jak byla chápavá.

„Nebojte se požádat o pomoc,“ řekla mi tiše. „Máme tu stipendia pro studenty v těžké situaci.“

Doma jsem to řekl mámě i tátovi. Nejdřív nechtěli – prý je to ostuda žebrat o peníze. Ale nakonec jsme žádost podali.

Za měsíc přišlo rozhodnutí: dostal jsem stipendium na celý rok! Poprvé po dlouhé době jsme si mohli dovolit koupit i něco lepšího než jen rohlíky a polévku z pytlíku.

Maminka začala chodit na brigádu do pekárny a táta se pomalu zotavoval po operaci páteře.

Jednoho dne jsme spolu seděli u stolu a maminka mi řekla: „Děkuju ti za všechno, Honzo. Bez tebe bychom to nezvládli.“

Ale já věděl své – nikdy nezapomenu na ten pocit hanby a zoufalství v Lidlu mezi regály s pečivem.

A tak se ptám vás ostatních: Co byste udělali vy na mém místě? Odsoudili byste vlastní matku? Nebo byste jí pomohli najít cestu zpátky?