Moje vnučka mizí ve stínu bratra – příběh babičky, která musela volit mezi vlastními dětmi

„Mami, proč mě nikdy neposloucháš?“ Aniččin hlas se mi zaryl do srdce jako nůž. Seděla shrbená na kraji postele, v ruce zmuchlaný kapesník, oči zarudlé od pláče. Z kuchyně se ozýval smích jejího mladšího bratra Tomáška a hlas mé dcery Lucie: „Ty jsi šikulka, Tomášku! Podívej, jak jsi krásně nakreslil autíčko!“

Stála jsem ve dveřích a cítila, jak se mi svírá hrdlo. Byla jsem tu na návštěvě už třetí den a pokaždé jsem byla svědkem stejné scény. Lucie, moje jediná dcera, která kdysi bývala tak citlivá a vnímavá, teď věnovala veškerou pozornost svému synovi. Anička, její osmiletá dcera, byla pro ni jen stínem. Neviditelná.

„Babi, myslíš, že mě máma někdy obejme jen tak?“ zašeptala Anička a já měla co dělat, abych nepropukla v pláč. Pohladila jsem ji po vlasech a snažila se jí dodat sílu, kterou jsem sama postrádala.

Když jsem byla mladší, nikdy by mě nenapadlo, že budu stát před takovou volbou. Vždycky jsem věřila, že rodina drží pohromadě, že matka miluje své děti stejně. Ale poslední roky mě přesvědčily o opaku. Lucie se po rozvodu změnila. Tomášek byl její slunce, její naděje, její všechno. Anička zůstala v jeho stínu.

Jednoho večera jsem to už nevydržela. Seděly jsme s Lucií u stolu, Tomášek si hrál s tabletem a Anička tiše kreslila v koutě. „Lucie,“ začala jsem opatrně, „nevšimla sis někdy, že Anička potřebuje víc tvé pozornosti?“

Lucie se na mě podívala s ledovým klidem. „Mami, já vím nejlíp, co moje děti potřebují. Tomášek je citlivý, potřebuje mě víc.“

„A Anička?“

„Ta je silná. Všechno zvládne.“

Chtěla jsem něco říct, ale Lucie už vstávala od stolu. „Prosím tě, nepleť se mi do výchovy.“

Ten večer jsem dlouho nemohla usnout. Přemítala jsem o svém vlastním mateřství – byla jsem snad někdy slepá k potřebám své dcery? Nebo je to všechno důsledek toho rozvodu? Snažila jsem se najít odpovědi, ale místo toho jsem slyšela jen Aniččin tichý pláč za zdí.

Další ráno jsem vzala Aničku na procházku do parku. Sedly jsme si na lavičku pod rozkvetlou třešeň a ona mi vyprávěla o škole, o kamarádkách i o tom, jak moc by si přála jet na školu v přírodě. „Ale máma říká, že Tomášek je ještě malý a nemůže být doma sám,“ povzdechla si.

„A co bys chtěla dělat nejvíc na světě?“ zeptala jsem se.

„Chtěla bych být aspoň někdy první,“ odpověděla tiše.

V tu chvíli jsem věděla, že musím něco udělat. Ale co? Měla bych Lucii přesvědčit? Nebo mám riskovat rozpad rodiny a vzít Aničku k sobě?

Když jsme se vrátily domů, Lucie už čekala ve dveřích. „Kde jste byly tak dlouho? Tomášek tě hledal!“ vyjela na mě.

„Byly jsme jen v parku,“ snažila jsem se zachovat klid.

„Prosím tě, příště mi řekni, kam jdete. Tomášek je teď nervózní.“

Podívala jsem se na ni a poprvé v životě jsem cítila vztek. „Lucie, myslíš někdy na to, jak se cítí Anička? Vždyť ona je tvoje dcera stejně jako Tomášek!“

Lucie se zatvářila uraženě. „Mami, nech toho! Já to zvládnu sama.“

Ten večer jsem seděla u okna a pozorovala stmívání nad paneláky. Přemýšlela jsem o tom, jak moc může matčina láska zranit – když je jí moc i když jí je málo. Vzpomněla jsem si na chvíle z dětství Lucie – jak jsme spolu pekly bábovku, jak se smála při koupání ve vaně… Kde se to všechno ztratilo?

Další dny byly čím dál napjatější. Anička byla čím dál smutnější a uzavřenější. Jednou večer přišla ke mně do pokoje s batůžkem na zádech. „Babičko… můžu bydlet u tebe?“

Zůstala jsem sedět jako přimražená. „Proč bys chtěla bydlet u mě?“

„Protože ty mě máš ráda…“

Objala jsem ji a slíbila jí, že udělám všechno pro to, aby byla šťastná.

Druhý den ráno jsem si sbalila věci a šla za Lucií do kuchyně. „Lucie,“ řekla jsem pevně, „musíme si promluvit.“

„O čem zase?“ povzdechla si otráveně.

„O Aničce. Chci ji vzít na čas k sobě.“

Lucie zbledla. „To nemyslíš vážně! Chceš mi vzít dítě?“

„Nechci ti ji vzít navždycky. Ale potřebuje tě slyšet a cítit tvou lásku stejně jako Tomášek.“

Následovala hádka plná výčitek a slz. Lucie mi vyčetla všechno – že ji podceňuju jako matku, že rozděluju rodinu… Ale já věděla, že tentokrát musím stát za Aničkou.

Nakonec Lucie souhlasila – možná proto, že už sama nevěděla kudy kam.

A tak teď sedím doma v našem malém bytě na Žižkově a sleduji Aničku, jak si kreslí u stolu. Poprvé po dlouhé době se usmívá.

Ale pořád mě tíží otázky: Udělala jsem správně? Zachránila jsem Aničce dětství – nebo jsem jen prohloubila ránu mezi mnou a mou vlastní dcerou?

Možná mi poradíte vy: Co byste udělali na mém místě? Je možné zachránit dítě – a přitom neztratit vlastní dítě navždy?