Malý hrdina ve stínu: Příběh o Ivanovi a útěku z temnoty

„Mami, proč zase křičí?“ Ivanův tichý hlásek mě probral z otupělosti. Seděla jsem na studené podlaze v kuchyni, ruce mi třásly a v hlavě mi hučelo. Z obýváku se ozývalo řvaní mého muže Tomáše, skleničky cinkaly o stůl a já věděla, že za chvíli přijde řada na mě.

„Pššt, broučku, schovej se pod stůl. Hned za tebou přijdu,“ šeptla jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně. Ale Ivan viděl slzy v mých očích. Je mu teprve tři roky, ale už dávno pochopil, že když táta křičí, je lepší být neviditelný.

Tomáš vtrhl do kuchyně. „Co tu šeptáte?! Zase si stěžuješ? Ty neschopná ženská! Kvůli tobě je všechno špatně!“ Jeho tvář byla rudá vzteky a já ucítila známý strach v žaludku. Snažila jsem se chránit Ivana vlastním tělem, ale Tomáš mě odstrčil. „Vypadni! A ty pojď sem!“ křikl na Ivana.

Tohle už nebylo poprvé. Roky jsem snášela jeho urážky, facky i kopance. Vždycky jsem si říkala, že to nějak vydržím kvůli synovi. Ale dneska jsem věděla, že už to dál nejde. Tomáš popadl Ivana za ruku a začal s ním třást. Ivan začal plakat a já v tu chvíli zapomněla na vlastní strach. „Nech ho být! Prosím tě, nech ho!“ křičela jsem zoufale.

Tomáš mě odstrčil tak silně, že jsem narazila hlavou do zdi. Všechno se mi rozmazalo před očima. Slyšela jsem jen Ivanův pláč a Tomášovo sprosté nadávání. Najednou se ozvalo ticho. Otevřela jsem oči a viděla Ivana, jak se mi snaží pomoct vstát. „Mami, musíme pryč,“ šeptal.

V tu chvíli jsem pochopila, že už nemůžu čekat na zázrak. Musím něco udělat – kvůli Ivanovi i sobě. Tomáš odešel do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Využila jsem té chvíle a popadla Ivana do náruče. „Teď budeme hrát hru na ticho, ano? Musíme být jako myšky,“ šeptla jsem mu do ucha.

Potichu jsme se vyplížili z bytu. Srdce mi bušilo až v krku. Vzala jsem klíče, bundu a mobil – to jediné, co jsem stihla popadnout. Ivan se mě pevně držel za ruku a jeho oči byly velké strachem i odhodláním.

Venku byla tma a mrholilo. Bydlíme v paneláku na okraji Brna, kde sousedé radši zavírají oči i uši před cizím neštěstím. Běželi jsme po schodech dolů, Ivan klopýtal, ale ani nepípnul. Když jsme vyběhli ven, rozplakala jsem se úlevou i zoufalstvím zároveň.

Zavolala jsem své sestře Lucii. „Prosím tě, můžeš pro nás přijet? Musíme pryč… od Tomáše…“ hlas se mi zlomil.

Lucie přijela během deseti minut. Objala mě i Ivana a odvezla nás k sobě domů do Bystrce. Tam jsme poprvé po dlouhé době spali celou noc bez strachu.

Dny poté byly jako zlý sen. Tomáš mi volal desítkykrát denně, posílal výhružné zprávy a dokonce přišel i ke dveřím Lucčina bytu. Policie přijela až po třetím volání – prý nemohou nic dělat, dokud nám opravdu neublíží. V Česku je domácí násilí pořád něco, co se řeší až na poslední chvíli.

Lucie mi pomohla najít azylový dům pro matky s dětmi. Tam jsme s Ivanem začali nový život – bez strachu, ale s obrovskou nejistotou. Každý den jsem bojovala s pocitem viny – jestli jsem udělala správně, když jsem odešla; jestli Ivan nebude mít trauma na celý život; jestli někdy najdu práci a postarám se o nás sama.

Jednou večer jsme seděli s ostatními ženami v kuchyňce azylového domu a povídaly si o svých příbězích. Každá z nás měla za sebou peklo – některé horší než já, jiné podobné. Ale všechny jsme měly jedno společné: chtěly jsme dát svým dětem lepší život.

Ivan začal po pár týdnech zase spát celou noc bez nočních můr. Když mě jednou objal a řekl: „Mami, už se nebojím,“ rozplakala jsem se štěstím i smutkem zároveň.

Začala jsem chodit na terapii a hledat práci jako prodavačka v supermarketu. Nebylo to snadné – peněz bylo málo a strach z budoucnosti velký. Ale každý den jsem si připomínala tu noc: kdyby nebylo Ivana a jeho odvahy, možná bychom tu dnes nebyli.

Jednou mi Lucie řekla: „Jsi silnější, než si myslíš.“ A já jí začínám věřit.

Někdy přemýšlím: kolik žen kolem nás žije ve stejném strachu? Kolik dětí musí být malými hrdiny ve stínu dospělých problémů? A proč pořád tolik lidí zavírá oči před tímhle tichým utrpením?

Možná je čas o tom víc mluvit.

Co byste udělali vy na mém místě? Myslíte si, že má smysl bojovat za nový začátek i přes všechny překážky?