Když láska k rodině svazuje: Týden u dcery v Brně

„Mami, prosím tě, můžeš mi na chvíli pohlídat Filípka? Musím do práce a Honza má zase službu.“ Slyšela jsem v telefonu unavený hlas své dcery Kláry a v tu chvíli jsem neváhala ani minutu. „Samozřejmě, Klárko, přijedu hned zítra ráno.“ Vždyť co je pro matku důležitější než rodina?

Jenže už první ráno v jejich bytě v Brně jsem pochopila, že to nebude jen o hlídání vnuka. Klára spěchala do práce, Honza už byl pryč a já zůstala sama s dvouletým Filípkem, který se rozplakal, jakmile za Klárou zaklaply dveře. „Babi, kde je maminka?“ ptal se mezi vzlyky. „Maminka musí do práce, ale já jsem tu s tebou,“ šeptala jsem a snažila se ho utišit. Uvařila jsem mu kaši, ale nechtěl jíst. Rozlil ji po stole a začal křičet. V tu chvíli jsem si vzpomněla na všechny ty články o trpělivosti a výchově, které jsem četla, ale realita byla mnohem těžší.

Když se Klára večer vrátila domů, byla vyčerpaná. „Mami, díky moc. Já už fakt nemůžu. V práci je to peklo a doma taky nestíhám nic.“ Snažila jsem se ji obejmout, ale ona jen mávla rukou a šla si sednout k notebooku. Chtěla jsem jí říct, že chápu, jak se cítí, ale slova mi uvízla v krku. Místo toho jsem začala uklízet kuchyň, protože tam byl po celém dni chaos.

Druhý den ráno mě probudil Filípkův pláč. Klára už byla pryč. Snažila jsem se ho zabavit hračkami, ale chtěl jen maminku. Po hodině křiku jsem ho vzala ven na hřiště. Tam jsem potkala sousedku paní Novotnou. „To je krásné, že pomáháte dceři,“ řekla mi s úsměvem. „Já už bych na to neměla nervy.“ Usmála jsem se, ale uvnitř mě bodlo. Opravdu mám ještě sílu?

Večer přišel domů Honza. „Ahoj,“ řekl ledabyle a zmizel v ložnici s mobilem v ruce. Klára seděla u stolu a mlčky jedla studenou večeři. „Kláro, nechceš si popovídat?“ zkusila jsem opatrně. „Mami, promiň, ale já fakt nemám náladu,“ odpověděla podrážděně. Cítila jsem se jako vetřelec ve vlastním životě.

Třetí den už jsem byla unavená i já. Filípek měl horečku a odmítal jíst i pít. Volala jsem Kláře do práce, ale nezvedala telefon. Nakonec jsem zavolala pediatričce a šla s Filípkem na polikliniku sama. V čekárně jsem si připadala jako mladá matka – jenže tentokrát mě bolela záda a ruce se mi třásly únavou.

Když jsme se večer vrátili domů, Klára mi vyčetla, že jí nedávám vědět dostatečně dopředu. „Mami, já potřebuju vědět, co se děje! Nemůžeš si dělat věci po svém!“ rozčílila se. „Ale Klárko, volala jsem ti…“ „Já nemůžu pořád zvedat telefon! Máš být víc samostatná!“ Její slova mě bodla do srdce.

Další dny byly jako přes kopírák. Ráno pláč, dopoledne hřiště nebo pohádky, odpoledne vaření a úklid, večer ticho a napětí. Honza byl stále uzavřený ve svém světě mobilu a práce, Klára podrážděná a unavená. Já? Začala jsem mít pocit, že nejsem vítaná pomoc, ale spíš neviditelný služebník.

Jednou večer jsem zaslechla hádku za zavřenými dveřmi ložnice: „Honzo, proč mi nikdy nepomůžeš? Mamka tu dře celý den a ty si ani nevšimneš!“ „Tak ji sem nezvi! Já o ni nestojím!“ To poslední mě zasáhlo jako rána pěstí.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala jsem se na gauči v obýváku a přemýšlela: Kde se stala chyba? Kdy se z lásky k rodině stala povinnost? Proč mám pocit, že čím víc dávám, tím méně si mě váží?

Předposlední den mého pobytu přišla Klára domů dřív. Sedla si ke mně do kuchyně a dlouho mlčela. Pak tiše řekla: „Mami… promiň mi to všechno. Já už nevím kudy kam. Jsem unavená ze všeho – z práce, z Honzy… i z toho, že mám pocit, že tě zneužívám.“ Podívala se na mě očima plnýma slz. Objala jsem ji a poprvé za celý týden jsme spolu opravdu mluvily – o únavě, o strachu být špatnou matkou i o tom, jak těžké je někdy říct si o pomoc bez výčitek.

Když jsem odjížděla zpátky domů do Vyškova, Filípek mi mával z okna a Klára mě dlouze objala. Cestou ve vlaku jsem přemýšlela: Je správné vždycky obětovat všechno pro rodinu? Nebo bychom měli někdy myslet i na sebe?

Možná je čas naučit se říkat ne – nejen druhým, ale hlavně sama sobě.

Co myslíte vy? Kde je podle vás hranice mezi láskou k rodině a ztrátou vlastní identity?