Sobota v Albertu: Když se život převrátí během minuty

„Paní, můžete mi vysvětlit, proč jste se pokusila odejít bez zaplacení?“ ozvalo se za mnou ostře, když jsem stála u pokladny v Albertu s nákupním vozíkem plným potravin. Srdce mi bušilo až v krku. „Já… já přísahám, že jsem měla peněženku. Musela mi někde vypadnout…“ koktala jsem a cítila, jak se mi do očí derou slzy. Lidé ve frontě za mnou si mě začali prohlížet s podezřením, někdo si dokonce šeptal: „To je ta, co krade.“

Byla to obyčejná sobota. Můj manžel Petr byl s dětmi na hřišti a já si chtěla užít chvilku klidu při nákupu. Měla jsem v plánu koupit čerstvé rohlíky, máslo, nějaké ovoce a hlavně oblíbené sušenky pro naši malou Aničku. Všechno šlo podle plánu, dokud jsem u pokladny nezjistila, že nemám peněženku. Prohledala jsem kabelku, kapsy kabátu i vozík. Nic. Pokladní na mě hleděla s kamenným výrazem a já cítila, jak se mi hroutí svět.

„Zavoláme vedoucího,“ řekla pokladní a zmáčkla tlačítko pod pultem. Za chvíli přišel mladý muž v modré košili s logem Alberta. „Co se tu děje?“ zeptal se přísně. „Paní tvrdí, že jí někdo ukradl peněženku,“ odpověděla pokladní. Vedoucí si mě změřil pohledem a pak kývl na ochranku. „Zavolejte policii.“

Stála jsem tam jako opařená. Lidé kolem mě začali vytahovat mobily a natáčet si mě. Cítila jsem se jako zločinec. V hlavě mi běžely myšlenky na to, co řeknu Petrovi, co si o mně pomyslí děti…

Za pár minut přijela policejní hlídka. „Dobrý den, paní. Můžete nám říct, co se stalo?“ zeptal se jeden z policistů. Znovu jsem jim vysvětlila, že jsem měla peněženku ještě u pečiva a že ji teď nemůžu najít. Policisté prošli trasu, kterou jsem šla, ale po peněžence ani stopa.

„Máte někoho, kdo by vám mohl přivézt peníze nebo potvrdit vaši totožnost?“ zeptal se policista. „Ano, manžela…“ odpověděla jsem roztřeseně a vytáhla telefon. Volala jsem Petrovi s pocitem naprostého ponížení.

„Cože? Jak ti mohla zmizet peněženka? To jsi ji zase někde zapomněla?“ ozval se Petr podrážděně do telefonu. Slyšela jsem v jeho hlase výčitku i staré rány – už několikrát mi vyčetl moji roztržitost a nepořádnost.

Když Petr dorazil s dětmi do obchodu, Anička se ke mně rozběhla a objala mě kolem pasu. „Maminko, proč pláčeš?“ zeptala se nevinně. Petr mezitím řešil situaci s policií i vedoucím obchodu. Nakonec jsme mohli odejít – bez nákupu, ale aspoň bez obvinění z krádeže.

Doma bylo dusno. Petr chodil po bytě sem a tam a já seděla na gauči s hlavou v dlaních. „Víš vůbec, jak trapné to bylo? Co kdyby tě opravdu obvinili? Co by si o nás lidi pomysleli?“ vybuchl nakonec.

„Já za to nemůžu! Někdo mi tu peněženku musel ukrást! Nebo… nebo jsem ji fakt někde nechala…“ rozplakala jsem se naplno.

V tu chvíli se otevřely dveře od dětského pokoje a vyšla moje matka, která u nás poslední dobou bydlela kvůli zdravotním problémům. „Jano, pojď sem,“ řekla tiše. Odešla jsem za ní do pokoje.

„Víš… když jsi byla malá, taky jsem jednou přišla o peněženku v obchodě,“ začala matka tiše. „Jenže tehdy to bylo horší – byla v ní celá výplata a já nevěděla, jak zaplatím nájem.“

Zírala jsem na ni v šoku. Nikdy mi o tom neřekla.

„A víš co? Tvůj otec mi tehdy nevěřil. Myslel si, že jsem ty peníze utratila za něco jiného… A od té doby mezi námi bylo napětí.“

Najednou mi došlo, že ten pocit studu a nedůvěry není jen můj – že je to něco, co se v naší rodině táhne už roky.

Večer jsme seděli s Petrem u stolu a já mu všechno řekla – o mámině ztracené peněžence i o tom, jak moc mě bolí jeho nedůvěra.

„Promiň,“ řekl nakonec tiše Petr. „Jen mám strach… Nechci, aby nám někdo ublížil.“

Objali jsme se a já cítila úlevu i smutek zároveň.

Druhý den ráno zazvonil telefon – někdo našel mou peněženku na parkovišti před Albertem. Všechno v ní bylo kromě hotovosti.

Když jsem ji držela v ruce, přemýšlela jsem: Proč je tak těžké věřit těm nejbližším? A kolik starých ran si v sobě neseme, aniž bychom o nich mluvili?

Co byste udělali vy na mém místě? Odpustili byste nedůvěru svých blízkých? Nebo byste to v sobě dusili dál?