Co teď? Můj syn si vybral nejhorší možnost: První setkání s jeho budoucím tchánem mě šokovalo

„To snad nemyslíš vážně, Tomáši!“ vyhrkla jsem, když jsem spatřila, jak se dveře panelákového bytu rozletěly a v nich stál muž, kterého jsem měla poznat jako otce snoubenky mého syna. Jeho tvář byla zarudlá, oči kalné a z dechu mu táhl alkohol tak silně, že jsem musela potlačit nutkání ustoupit o krok zpět. Vedle něj stála drobná blondýnka – Lucie, Tomášova snoubenka – a její výraz byl směsicí studu a zoufalství.

„Mami, to je pan Novák,“ představil mi ho Tomáš s nuceným úsměvem. „Tati, tohle je moje maminka.“

Pan Novák se pokusil o úsměv, ale místo toho mu z úst uniklo cosi nesrozumitelného. Lucie ho rychle chytila za paži a snažila se ho odvést do obýváku. Všichni jsme předstírali, že je všechno v pořádku, ale napětí by se dalo krájet. Seděla jsem na pohovce, ruce sevřené v klíně, a v hlavě mi vířily myšlenky: Tohle je rodina, do které má můj jediný syn vstoupit?

Celý večer byl jako zlý sen. Pan Novák neustále odbíhal do kuchyně „na jedno malé“, Lucie se omlouvala a Tomáš se snažil udržet atmosféru lehkou. Ale já viděla, jak se mu třesou ruce, jak se mu v očích objevuje nejistota. Když pan Novák začal hlasitě zpívat staré trampské písničky a Lucie se rozplakala, už jsem to nevydržela.

„Tomáši, pojď na chvíli na chodbu,“ řekla jsem tiše. Vyšli jsme ven a já se na něj obrátila: „Tohle přece nemůžeš myslet vážně! Chceš opravdu žít s někým, kdo má takovéhle rodinné zázemí?“

Tomáš se na mě podíval s bolestí v očích. „Mami, já Lucii miluju. Ona za to nemůže. Víš, jak moc se snaží? Její máma odešla, když byla malá. Celý život se stará o tátu sama.“

„Ale co když tě to všechno semele? Co když skončíš stejně?“ vyhrkla jsem zoufale.

Tomáš jen zavrtěl hlavou. „Já nejsem pan Novák. A Lucie taky ne.“

Vrátili jsme se zpátky do bytu. Pan Novák už spal na gauči, Lucie tiše uklízela rozbité skleničky. Cítila jsem v hrudi tíhu – nejen kvůli tomu večeru, ale i kvůli tomu, co mě čeká. Celou cestu domů jsem přemýšlela: Mám právo zasahovat do života svého dospělého syna? Nebo ho mám nechat jít vlastní cestou?

Další dny byly plné napětí. Tomáš byl zamlklý, doma skoro nemluvil. Jednou večer přišel do kuchyně a posadil se ke mně ke stolu.

„Mami… já vím, že máš strach. Ale já Lucii neopustím kvůli jejímu tátovi. Ona je jiná.“

Vzpomněla jsem si na své vlastní dětství – na tátu, který taky rád pil a mámu, která všechno snášela mlčky. Vždycky jsem si říkala, že svému dítěti dopřeju lepší život. A teď mám pocit, že se historie opakuje.

Jednou večer mi volala Lucie. „Paní Dvořáková… můžu za vámi přijít?“ Její hlas byl roztřesený.

Přišla s uplakanýma očima a sedla si ke mně do kuchyně. „Já už nevím, co mám dělat. Táta je čím dál horší. Bojím se o něj… i o nás s Tomášem.“

Objala jsem ji a poprvé cítila opravdový soucit. „Lucie, nejsi za to zodpovědná. Ale musíš vědět, že alkohol ničí rodiny…“

„Já vím,“ přikývla tiše. „Ale mám strach, že Tomáš kvůli mně trpí.“

„To není tvoje vina,“ řekla jsem jí pevně.

Od té chvíle jsme spolu mluvily častěji. Snažila jsem se jí být oporou – i když jsem pořád měla strach o svého syna.

Jednoho dne přišel Tomáš domů s rozhodným výrazem ve tváři. „Mami… rozhodli jsme se s Lucií odstěhovat do podnájmu. Chceme začít sami.“

Byla jsem pyšná i vyděšená zároveň. Věděla jsem, že je čeká těžká cesta – bez podpory rodiny, s břemenem minulosti na zádech.

O pár týdnů později mi Tomáš zavolal: „Mami… táta Lucie skončil v nemocnici. Přežil otravu alkoholem jen tak tak.“

V tu chvíli mi došlo, jak křehké je štěstí mého syna i jeho snoubenky. A jak málo toho můžu ovlivnit.

Dnes sedím u okna a dívám se na prázdnou ulici pod sebou. Přemýšlím: Udělala jsem dobře, že jsem nezasáhla víc? Nebo jsem měla bojovat za svého syna silněji? Co byste udělali vy na mém místě?