Ve stínu oběda: Když důvěra bolí víc než peníze
„Karel, můžeš mi dneska zaplatit oběd? Zapomněl jsem peněženku doma, fakt ti to zítra vrátím.“
Stál jsem u automatu na jídlo v naší továrně, kolem mě šuměl hluk strojů a kolega Petr se na mě díval těma svýma prosebnýma očima. Bylo to poprvé, co mě o něco takového požádal. V hlavě mi probleskla vzpomínka na tátu, jak mi vždycky říkal: „Když můžeš, pomoz. Ale dávej si pozor, komu.“
„Jasně, Petře, není problém,“ odpověděl jsem a přiložil kartu. Dvě stovky za svíčkovou s knedlíkem a malinovku. Pro mě to nebylo moc, ale v duchu jsem si poznamenal, že zítra bych měl dostat zpátky.
Jenže zítra přišlo a Petr se mi vyhýbal. V kantýně seděl u jiného stolu, na chodbě se otočil jinam. První den jsem to přešel. Druhý den už mě to začalo štvát. Třetí den jsem za ním šel přímo.
„Petře, máš chvilku?“
„Jo, jasně, co potřebuješ?“ odpověděl s nervózním úsměvem.
„Ten oběd…“ začal jsem opatrně.
„Jo, promiň, úplně jsem zapomněl. Zítra ti to dám, fakt.“
Ale další den se situace opakovala. A pak znovu. Začal jsem si všímat, že nejsem jediný. Kolega Milan mi po směně řekl: „Hele, taky ti Petr dluží? Mně už měsíc slibuje dvě stovky za benzín.“
Začalo mi docházet, že Petr má v tomhle praxi. A já byl další naivní blbec.
Doma jsem o tom vyprávěl manželce Lence. Seděli jsme u stolu, děti už spaly a v kuchyni voněla káva.
„Proč jsi mu vůbec půjčoval?“ zeptala se Lenka.
„Nevím… přišlo mi to normální. Vždyť jsme kolegové.“
Lenka se na mě podívala tím svým pohledem, který říká víc než slova: „Karle, ty jsi prostě moc hodnej.“
Ten večer jsem dlouho nemohl usnout. Přemýšlel jsem o tom, proč mě to tak žere. Nešlo o ty dvě stovky. Šlo o princip. O to, že jsem chtěl věřit, že lidi kolem mě jsou fér. Že když někdo něco slíbí, tak to platí.
Další den v práci jsem byl odtažitější. Petr si toho všiml.
„Hele, Karle, nezlobíš se kvůli tomu obědu, že ne?“
„Nejde o oběd,“ řekl jsem tiše. „Jde o to, že když něco slíbíš, měl bys to dodržet.“
Petr se zatvářil dotčeně: „No jo, ale teď mám fakt těžký období…“
V tu chvíli jsem měl chuť mu říct všechno – jak mě štve jeho výmluvy, jak mě mrzí vlastní naivita. Ale místo toho jsem jen pokrčil rameny a odešel.
Začal jsem si všímat i dalších věcí. V práci jsme byli jako rodina – aspoň jsem si to myslel. Ale najednou jsem viděl drobné lži, pomluvy za zády, falešné úsměvy. Možná jsem byl slepý, možná jsem jen nechtěl vidět pravdu.
Jednou večer u piva mi Milan řekl: „Víš co je nejhorší? Že už člověk neví, komu může věřit.“
Přikývl jsem. „A přitom bez důvěry to nejde. Bez ní jsme jen banda cizinců ve stejné hale.“
Doma jsem byl podrážděný. Lenka si toho všimla.
„Karle, co se děje? Jsi poslední dobou jiný.“
„Nevím… přijde mi, že už nevím, komu můžu věřit. V práci je to samá přetvářka.“
Lenka mě pohladila po ruce: „Ale doma ti věříme všichni.“
To mě dojalo víc než bych čekal. Uvědomil jsem si, že důvěra není samozřejmost – je to něco vzácného a křehkého.
Po týdnu Petr přišel s obálkou.
„Tady máš ty dvě stovky,“ řekl a podával mi ji s provinilým pohledem.
Vzal jsem si ji a podíval se mu do očí: „Díky. Ale příště už nepočítej s tím, že ti pomůžu.“
Petr jen kývl a odešel.
Od té doby jsem opatrnější. Neznamená to být cynický nebo uzavřený – ale už nevěřím každému na první dobrou. Naučil jsem se říkat ne a chránit si vlastní hranice.
Někdy si ale říkám – kde je ta hranice mezi důvěrou a naivitou? Jak poznat, kdy pomáhám a kdy mě někdo jen využívá? A není škoda žít ve světě, kde musíme být pořád ve střehu?