Výkřik v uličce: Noc, která roztrhla mou rodinu

„Ne! Prosím, ne!“ ozývalo se zpoza rohu, když jsem běžel domů z noční směny v kavárně na Malé Straně. Déšť mi stékal po tváři a srdce mi bušilo až v krku. Zastavil jsem se, přitiskl záda ke zdi a snažil se popadnout dech. V té chvíli jsem měl dvě možnosti: utéct domů do bezpečí nebo jít za tím výkřikem. Něco ve mně mě nutilo jít dál.

„Kdo tam je?“ zavolal jsem do tmy. Odpovědí mi bylo jen tiché vzlykání. Pomalu jsem vykročil a spatřil postavu schoulenou na zemi. Byla to žena, její kabát byl promočený a vlasy jí lepily na tvář. „Jste v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně.

Zvedla ke mně oči plné strachu. „Prosím… pomozte mi…“ zašeptala. V tu chvíli jsem poznal, že je to moje sestra Lucie. Ztuhl jsem. Lucie? Co tu dělá? Vždyť měla být doma s našimi rodiči v Modřanech.

„Lucko, co se stalo?“ klekl jsem si k ní a objal ji. Třásla se po celém těle. „Někdo mě sledoval… myslím, že mě chtěl okrást…“ vzlykala. Vzal jsem ji za ruku a vedl ji domů, kde jsme žili s mámou a tátou v malém bytě.

Když jsme dorazili, máma už čekala u dveří. „Kde jste byli? Málem jsem volala policii!“ vyjela na mě, ale když uviděla Lucii, její výraz změkl. „Proboha, co se stalo?“

Lucie jen zavrtěla hlavou a rozplakala se ještě víc. Táta seděl v kuchyni, mlčky nás pozoroval přes okraj novin. Nikdy nebyl moc hovorný, ale tentokrát jeho mlčení působilo ještě hrozivěji než obvykle.

Ten večer jsme všichni mlčeli. Lucie odešla do svého pokoje a já seděl v kuchyni s mámou. „Něco mi neříká,“ šeptla máma a podívala se na mě s obavami v očích. „Poslední dobou je jiná… uzavřená…“

Další dny byly plné napětí. Lucie skoro nemluvila, vyhýbala se nám i škole. Jednou v noci jsem zaslechl její tichý pláč přes stěnu. Nedokázal jsem spát, hlavou mi vířily otázky: Co se jí opravdu stalo? Proč byla sama v té uličce?

Jednoho odpoledne jsem ji našel sedět na parapetu v kuchyni, zírala do deště za oknem. „Lucko, musíš mi to říct,“ naléhal jsem tiše. „Nemůžeš to držet v sobě.“

Podívala se na mě s očima plnýma bolesti. „Není to tak jednoduché… Bojím se…“

„Čeho?“

„Že nám to všechno zničí… rodinu… tebe…“

V tu chvíli vešel táta. „Co tu šeptáte?“ zeptal se podezřívavě.

„Nic, tati,“ odpověděla Lucie rychle a odešla do svého pokoje.

Začal jsem pátrat na vlastní pěst. Mluvil jsem s jejími kamarádkami, ale všechny jen krčily rameny nebo uhýbaly pohledem. Jednoho dne mě zastavila sousedka paní Novotná na chodbě: „Vaše sestra… měla by si dávat pozor na to, s kým se stýká.“

„Jak to myslíte?“

„Viděla jsem ji několikrát s nějakým starším mužem… nebyl to váš táta.“

V hlavě mi zablikala červená kontrolka. Kdo to mohl být? Proč mi Lucie nic neřekla?

Večer jsem si na ni počkal před jejím pokojem. „Lucko, kdo je ten muž?“ vyhrkl jsem na ni.

Zbledla jako stěna. „To není tak, jak si myslíš…“

„Tak jak to je?“

Rozplakala se a konečně mi všechno řekla: „Ten muž… byl to učitel z gymplu… nejdřív byl milý, pomáhal mi s učením… pak začal být dotěrný… jednou mě sledoval až domů… V té uličce mě chtěl chytit, ale utekla jsem.“

Zamrazilo mě po celém těle. „Řekla jsi to někomu?“

Zavrtěla hlavou: „Bála jsem se… že mi nikdo neuvěří… že to bude moje vina…“

V tu chvíli vešla máma a slyšela poslední slova. Rozplakala se a objala Lucii: „To není tvoje vina! Musíme to nahlásit.“

Táta však zuřil: „Nebudeme dělat ostudu! Nikdo nám stejně neuvěří! Všechno zničíš!“ křičel na Lucii i na mámu.

Rozhořel se mezi námi boj – máma chtěla jít na policii, táta trval na mlčení. Já stál mezi nimi a nevěděl, co dělat. Lucie byla zlomená a já měl pocit, že ji ztrácíme.

Nakonec jsme s mámou Lucii podpořili a šli jsme na policii bez táty. Bylo to těžké – výslechy, otázky, pochybnosti okolí i vlastní rodiny. Táta s námi několik týdnů nemluvil.

Ale Lucie začala znovu dýchat. Pomalu se vracela do života, chodila k psycholožce a já byl hrdý, že našla odvahu postavit se svému strachu.

Dnes už je to rok od té noci v uličce. Táta s námi žije dál, ale něco mezi námi navždy prasklo. Někdy přemýšlím: Udělal bych dnes něco jinak? Měl jsem víc bojovat za pravdu hned od začátku? Nebo je někdy lepší nevědět všechno?

Co byste udělali vy? Mlčeli byste kvůli rodině – nebo byste šli s pravdou ven i za cenu bolesti?