Proč jsi mi lhala, mami? – Tajemství a zrada v jedné pražské rodině
„Proč jsi mi lhala, mami?“ Tomášův hlas zněl ostřeji, než jsem kdy slyšela. Stál přede mnou v předsíni svého bytu na Vinohradech, ruce zaťaté v pěst. Jeho klíče ještě cinkaly v zámku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nikdy nebude malým chlapcem, kterého jsem mohla chránit před světem i před sebou samým.
„Já… jen jsem ti chtěla uklidit. Viděla jsem přes okno, že máš nepořádek. Nechtěla jsem tě rušit,“ koktala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Lhala jsem. Ve skutečnosti jsem hledala něco, co by mi dalo odpovědi na otázky, které mě už týdny trápily. Tomáš byl poslední dobou odtažitý, tajemný, a já měla strach. Strach matky, která cítí, že se něco děje s jejím dítětem.
Tomáš se na mě díval s nedůvěrou. „Mami, tohle není normální. Nemůžeš jen tak přijít do mého bytu, když tu nejsem. To je moje soukromí!“
Cítila jsem, jak se mi svírá hrdlo. Vzpomněla jsem si na svého otce, jak mi kdysi říkal: „Důvěra je jako porcelánový hrnek. Když praskne, už nikdy nebude stejný.“
„Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Ale mám o tebe strach. Poslední dobou jsi jiný. Nevoláš mi, nechodíš domů na oběd…“
Tomáš se zhluboka nadechl a odvrátil pohled. „Mami, já mám svůj život. Nejsem už dítě.“
V tu chvíli se mezi námi rozprostřelo ticho těžké jako olovo. Vzpomněla jsem si na všechny ty roky, kdy jsem ho vychovávala sama po tom, co nás jeho otec Petr opustil kvůli jiné ženě. Byla jsem na všechno sama – na školní besídky, na první lásky i první zklamání. A teď? Teď jsem byla vetřelcem v jeho životě.
„Víš co?“ řekl Tomáš najednou a jeho hlas byl tvrdý jako sklo. „Možná bys měla začít žít svůj život a ne pořád špehovat ten můj.“
Ta slova mě bodla do srdce. Vždyť já žila jen pro něj! Všechno jsem obětovala – práci, přátele, dokonce i vlastní štěstí. A teď mi říká tohle?
Odešla jsem z jeho bytu s pocitem hanby a prázdnoty. Venku pršelo a kapky mi stékaly po tváři stejně jako slzy. Procházela jsem ulicemi Prahy a přemýšlela: Kde se stala chyba? Kdy se ze mě stala matka, kterou její vlastní syn nechce vidět?
Doma mě čekala maminka – babička Tomáše – která už pár let žila u mě poté, co ovdověla. Seděla u stolu a pletla svetr pro svého vnuka.
„Tak co? Mluvili jste spolu?“ zeptala se tiše.
Pokrčila jsem rameny a posadila se naproti ní. „Nenávidí mě,“ řekla jsem zlomeně.
Maminka položila jehlice a vzala mě za ruku. „To není pravda. Jen je dospělý. Musíš mu dát prostor.“
Ale jak mám dát prostor někomu, kdo je celý můj svět?
Další dny byly plné napětí. Tomáš nevolal a já se bála mu napsat. Po večerech jsem seděla u okna a dívala se na světla města, která mi připomínala všechny ty noci, kdy jsem čekala, až se vrátí domů.
Jednoho dne mi zavolala jeho přítelkyně Jana. „Paní Nováková, můžu za vámi přijít?“ Její hlas zněl nervózně.
Když přišla, sedly jsme si do kuchyně. Jana byla bledá a v očích měla slzy.
„Tomáš má problémy v práci,“ začala tiše. „Bojí se vám to říct. Má pocit, že vás zklamal.“
Srdce mi poskočilo bolestí i úlevou zároveň. Tak proto byl poslední dobou tak jiný! Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že všechno bude dobré.
Ale Jana pokračovala: „A taky… našel jste jeho deník?“
Ztuhla jsem. Deník? Ano, našla jsem ho při svém pátrání v jeho bytě – ale nečetla jsem ho! Nebo možná jen pár řádků… Bylo tam tolik bolesti a vzteku vůči mně.
Jana mě chytila za ruku: „Paní Nováková, Tomáš vás má rád. Ale potřebuje vědět, že mu věříte.“
Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, jak moc jsme si navzájem ublížili – já svým strachem a on svou uzavřeností.
Ráno jsem se rozhodla jít za ním do práce. Čekala jsem před jeho kanceláří na Pankráci skoro hodinu. Když vyšel ven, byl překvapený.
„Mami? Co tu děláš?“
Podívala jsem se mu do očí a poprvé za dlouhou dobu řekla pravdu: „Bojím se o tebe. Ale ještě víc se bojím toho, že tě ztratím.“
Tomáš mlčel dlouho. Pak mě objal.
„Já tě taky nechci ztratit,“ zašeptal.
Cestou domů jsem přemýšlela: Je možné začít znovu? Dokážeme si odpustit? Nebo už mezi námi navždy zůstane prasklina?
Co byste udělali vy na mém místě? Dá se důvěra skutečně obnovit?